Autor: Miroslav Brabec

Vždy jsem miloval, když mi maminka vyprávěla pohádky. Vnímal jsem to jako svět, do kterého se hodím a kde bych chtěl zůstat. Svět plný hrdinství, krásných princes a překrásných zvířat.  Svět velký a smysluplný kde jsou lidé hodní a kde dobro vždy vítězí nad zlem a hlavně ten svět kde i zlo má svou dobrou podstatu. Teď je mi skoro 30, sedím tu na římse našeho paneláku s láhví vodky jakožto s jediným přítelem, který mi zbyl. Jen tak houpu nohama sem a tam a koukám na tu neuvěřitelnou výšku. A jak tak koukám tak si připomínám proč tu sedím. 

Přesně si to pamatuji, bylo to o letním maškarním večírku nedaleko Lipna. Popíjel jsem za barem a pomalu kouřil svou předposlední cigaretu.  Najedou na druhé straně sálu, zahlédnu velmi povedenou masku vlka.  ‚,Jako z Karkulky‘‘ špitl jsem, dopil jsem drink a pomaličku se k němu začal blížit. Stál, jako by na někoho čekal.  V tu chvíli, jí mé oči spatřili, Červená Karkulka. Přišla k němu a jemně ho políbila na tvář, což by nebylo ani tak zvláštní jako to, že se na ní vlk vesele otočil a olízl jí tvář, nebyla to maska, byl to skutečný vlk. Cigareta mi vypadla z pusy údivem. V tu chvíli mě už ale jakási cizí síla táhla ven z budovy. Venku si uvědomuji, že mě za ruku drží jaká si krásná dáma. ‚, Locika?‘‘ hlasitě jsem zařval. A ano, dáma s vlasy tak dlouhými, že si je měla obmotané okolo krku. ‚, Čekal jsi snad Mařenku?’’ řekla tak jemným hlasem, že se musím přiznat, v tu chvíli jsem se zamiloval.  Vytáhnul jsem z kapsy krabičku s poslední cigaretou a natáhl ruku k ní. Vzala si ji a sladce se na mě usmála.  ,,Asi máš hodně otázek po tom, co jsi viděl vlka, ale já ti může vše vysvětlit. Varuji tě, bude to šok‘‘. S trochu nejistým výrazem jsem přikývl, zato ona se rozzářila jako bych byl zlatá rybka, která jí slíbila, že ji splní přání. Locika si potáhla z cigarety, kterou si právě zapálila. ‚, Proč myslíš, že malé děti mají rádi pohádky? Protože z ní pochází, všechen život je z  jiného světa.  Proto se ti jako dítěti tak líbili pohádky, podvědomě se ti stýská.‘‘ Ale můj nechápavý pohled zastavil Lociku ve vysvětlování .  ,, Duše stále pokračuje do jiných a jiných světů, až umřeš a znova se narodíš tví rodiče ti budou vyprávět pohádky o tomto světě.  O autech o vlcích o technice a vědě.‘‘ řekla jako by odříkávala věštbu. A jako by mi četla myšlenky, řekla:  ‚,A vše se pohybuje v kruhu.‘‘ Uhasila cigaretu a hodila jí za sebe. S úsměvem na rtech odešla do tmy. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale po nějaké chvíli jsem sáhl do kapsy, vytáhl krabičku cigaret a zjistil, že ta poslední tam stále je. 

Už je to doba ale já jsem na to znamení nezapomněl. Sedím tu na římse a jsem připraven, připraven proskákat se zpátky do světa, o kterém mi máma tolikrát vyprávěla. Do světa kam patřím, a už se těším až mi moji další rodiče budou vyprávět pohádky které se mi nebudou líbit.