Autor: Eva Chmelíková

ZAŠLÁ SLÁVA

V troskách své krásy,

zhroucen k nohám času,

ve stěnách hluboké vrásy,

snad bránil by se jasu.

Rozpadlý hrad, zhroucená saň,

mračí se ve stínu všech slov,

co kdy byly napsány naň.

Je zkázy svědkem, k úvaze svod,

zpívá píseň o tom, co bylo, co nebude už.

V noci bílými rysy svou tvář jasní

a ospalého slunce prapodivně sráží růž,

co ale ve dne? Kráse šeď zdí brání.

Přesto nádherný zdá se.

Bývalý strážný lesů, hrdý krajiny král,

už podlehl a vzdal se.

Teď jeho sláva padla, stoupla ke hvězdám.

PAMPELIŠKY

Pampa je step, mám-li pravdu,

a lišku v ní díky zlaté těžko najdu...

Je náhoda, že se něčím býti slova zdají,

nebo si s námi jen tak, pro radost hrají?

Když rozvijí jak slunce své paprsky,

zářivé nitě a zlaté provázky,

a pak, když jak bílé sny pryč odlétají,

když slibují, co kdy ti dají,

lžou? Hrají si s bezelstnou duší?

Či mluví pravdu, jak se sluší?

Jeden nikdy neví co chtějí,

ale když chladným sněhem zapadají

těžko chtít po nich odpověď!

Avšak... Kdy jindy, když ne teď?...

Slova jsou pyšná a jejich jasné květy

opíjí krásou a zlatem oči do němoty.

A když je vyjmete z mých dlouhých vět,

možná najdete jejich vlastní svět.

MNOHAMLUV

Žil, byl a mluvil.

MNOHAMLUV.

Povídal, vykládal,

rád přeháněl.

Neznalý, neuměl psát.

Těžkou cestu si zvolil

-škoda slov.

Všemu význam přikládal

SAMOZVANÝ VŠEUMĚL.

Nikoho neměl rád.

A nikdo jeho - co naplat?

Jen poučoval a radil!

Měl rád příběhy...

Snad v nich i žil.

Byl zdejší? Byl cizí?

Chtěla bych se ho zeptat,

KDYBY JEŠTĚ BYL.

Zvláštně běží KOLOBĚHY...

Jednoho dne se Mluvka vytratil.

I z mé mysli mizí.