Autor: Michaela Mašková

ZA SVĚTLEM JE TMA

Za světlem tam je tma,

bojím se jí v hloubi duše.

Odrazit se ode dna,

jak vlnka odplout tiše.

Nestačí jen pohlédnout

do dálky temnot věčných

a spatřit světlo nekonečných

slunečních paprsků pout.

V jeskyni je temno –

však já vyjdu ven!

A nadechnu se z plných plic.

Ozáří mě světlo –

nebude to sen.

Možná za světlem není nic.

AŽ SVĚT MI ZAMÁVÁ

Často se mi stává,

že svět mi ručkou mává

a ve svých planých slibech

hází hrách po zdech.

Směje se mi dnem i nocí,

vyvolává zvláštní pocit –

možná marnost, úzkost, strach.

Snad to všechno obrátím v prach.

Ještě se musím učit,

jak nenechat se mučit

a hledat pravdu ve svých snech.

Jenom trošku emocí,

pak nenaplněna bezmocí,

nejsem vězněm v jeho zdech.

MIZEJÍCÍ JISTOTA

Kam zmizel sníh,

když bylo třeba chladu?

Kam schovalo se slunce,

když po světle bylo hladu?

Proč ustává dětský smích,

když radosti je třeba?

Kam zmizel větru vzdych,

když ovanout bych chtěla?

Už schovaly se radosti,

snad učinili zadosti

povinnostem života svého.

Volám je zpět domů,

však volat není komu.

Ztrácím smysl života mého.