Autorka: Kateřina Hlaváčková
Seděl na svém oblíbeném místě, tak jak to dělával každý den. Tam mu bylo nejlépe. Byl skrytý před vším, co by se o něj jen trochu zajímalo, nevěděl nic o ničem. Jen těch pár květů, které ho obklopovaly, tvořily jeho svět, jejich detaily už měl vryté do paměti a s žádnými jinými by si je nespletl. Tohle byl jeho život. Až do dne, kdy poznal nebezpečí, krásu, ale co je pro nás to nejdůležitější, lidi.
My bychom řekli, že se neudálo nic zvláštního. Ale o něm to říci nemůžu. Nikdy se ničeho nebál. Jak by mohl, když nevěděl, co je strach? Také se o nic nezajímal. A copak se můžeme divit, když nevěděl, že je vůbec něčeho takového schopen? Nebojte, každou chvíli pozná, co je to emoce. Skutečná a silná.
Právě z toho důvodu ten den opustil svůj domov. Jednu sekundu bylo vše naprosto normální a v další už ho vítr odnášel daleko od všeho, co znal.
Aby bylo jasno, moc toho neznal. A tak přišel strach. Bál se, že zemře a také, že teď bude na vše sám. Předtím mu to nevadilo. Být o samotě. Až teď, najednou, si uvědomil, že nebezpečí by lépe porazil s někým po boku. A splnilo se mu to, sice se mu nedostalo společnosti, jakou si představoval, ale přece jenom někoho potkal. Byl to člověk.
Nejsem si jistá, jestli je to ta nejlepší bytost, kterou mohl potkat, ale stalo se. A nebylo to skromné setkání. Vítr ho donesl přesně mezi rychle se pohybující a spěchající těla. Pár lidí se po něm ohnalo, většina si ho nevšimla, ale jenom hrstka se na něj usmála. Nechápal to. Kdo jsou? Všichni vypadali na první pohled stejně. Různé byly jen barvy. Očí, vlasů, pokožky, oblečení, myšlenek. Ano, myšlenek. Můžu vám s jistotou sdělit, že to byla jedna z mála věcí, co ho na lidech doopravdy zaujala. Protože, jak později pochopil, to bylo to jediné, čím se doopravdy lišili. Lidé.
V jeho krátkém životě ho ani jednou nenapadlo, že by našel něco, co by mu bylo tak podobné a to na takovém místě. Takže když se přiblížil k hlavě jedné z těch bytostí a cosi ho vtáhlo dovnitř, nejdříve zpanikařil. Až po chvíli pochopil, čeho je svědkem.
Všude kolem něj se vynořovaly a zase mizely jemné slabě stříbrné provázky. Byly mu podobné. Stejně jako on se nečekaně objevovaly, poletovaly kolem a buď se usadily, třeba na celý život, a nebo zmizely stejně rychle, jako přišly. Bylo to něco kouzelného. A děsivého. Rychle pochopil, že tyhle dva dojmy jeden bez druhého snad ani neexistují.
Některé provázky byly až moc silné a spíš než stříbrné barvě se podobaly černé. To ho děsilo. Odešel. Byl rád, že se mu to povedlo.
Moc dlouho to ale netrvalo a chtěl zpět. Tentokrát zvolil jinou bytost. Na první pohled stejnou, ale přece jen. Tady narazil na celé klubko stříbrných nitek. Neviděl ani záblesk černé. Chvíli tam pobyl, ale musel se vrátit. Vítr si ho opět vzal, jakoby byl jeho osud a odnesl ho zpátky, do jeho, teď už maličkatého a prázdného světa.
Jak čas plynul, cítil, jak se postupně proměňuje. Jeho dlouhá tykadla a měkká křídla se v něčem lišila. Byla černá jako nejtemnější noc v roce, nejhlubší myšlenky nebo nevědomost hloupých. Toho dne, kdy se vrátil mezi své květy, se ale něco změnilo. Napřed si toho nevšiml, jenže jak přemýšlel o své cestě, neměnil se jenom jeho pohled na svět, ale i něco dalšího.
Věděl, že kdyby se ho tenkrát nechopil vítr, nepochopil by, co jsou vlastně lidi zač. Že jsou každý jiný. Ne kvůli všem těm barvám, ale díky stříbrným nitkám uvnitř jejich hlav.
Každá totiž znázorňuje nějaký sen, vzpomínku, myšlenku. Jen ty černé jsou špatné, je to nevědomost, nenávist a pomatenost.
A s tím, jak si uvědomil tuhle pravdu, začala se jeho křídla měnit. Den po dni. Špičky se jemně zbarvily do šeda a barva se šířila dál, dokud nezaplnila vše. Motýl je pak pomalu rozevřel a sluneční paprsky se odrazily, až zazářil jako malá hvězda. Celá jeho křídla teď měla sytě stříbrnou barvu.