Autor: Václav Laščák

MYSL 

Nad rozjařeným městem, plném různých lidí,

každý jiný,

ale někteří se znají.

Jsou různě staří, 

ale někteří jsou na to pyšní.

Rychle se množí,

i když svět dál se boří.

Chytří vedoucí slábnou,

mladí stářím chabnou.

Jednou vše upadne v zapomnění,

až nad městem světla ztemní.

SÍLA

Co to vlastně je síla?

Je to něco jako chrabrost, odolnost, či odvaha?

Jaká může být?

Může mít tolik podob a neustále se měnit?

Pro někoho je to víra v boha,

očekávání „něčeho“ co přijde shora.

Říká se, že je silný jako skála,

avšak skála může být i z písku.

Jak povaha člověka,

šťastného jen na obrázku.

Chcete-li znát význam toho slova,

podívej se do svého nitra.

Tam naleznete odpověď na svou otázku,

stejně tyhle verše visí jen tak na vlásku.

Každý má svou vlastní stránku síly,

měl bych více cvičit svoji píli.

Jinak už nemohu dále psát své verše,

můj vymyšlený básnický talent mě nyní tuze kouše.

Snažím se dál psát své dojmy,

ale nepřichází správné pojmy.

Možná bych už měl jít spát,

sílu nabrat a druhým dát.

SRDCE

Náš systém je složitý,

každý druhý v zubech zaťatý.

Kde kdo tu má vztek, či zlost

ostatní mu zde jsou na milost.

Rozzuření to tu řídí,

všichni myslí, že jsou jiní.

Že jsou něco víc,

podle nás jsou míň než nic.

Hrůzou a strachem vládnou světu,

my se vzdáváme už bez odporu.

Sklopím hlavu, jdu si po svém,

ať táhnou svině z vyšších vrstev.

Lásku beztak neznají,

všichni smějí se jim potají.

Kéž ji nikdy nenajdou,

dokud neuznají vinu svou.

My budeme jim věřiti,

že dají svůj systém zpraviti.