Autor: Jaroslav Kobylka

NEZLOBTE BROUČKY

Po asfaltu brouček běží,

zakopne a chudák leží,

Slunce svítí, žhne a pálí,

auto křičí, zatím v dáli.

Honem, rychle!

Musí pryč!

Nový model, bílá Škoda,

tvorečka by byla škoda,

síla velká mu však schází,

beznaděj jím přímo hází.

Honem, rychle!

Musí pryč!

Už rozezná vzorky kola,

útěk v mysli pořád volá,

na poslední chvíli přeci,

daří se mu včas utéci.

Sláva, hurá!

Už je pryč!

Z prachu mlha broučka halí,

pro lidi jsme takhle malý,

myslí si a plány střádá,

jak řidiči spravit záda.

V ruce třímá dlouhou tyč.

JARNÍ KVĚT

Viděl jsem krásu velkých hor,

kde Slunce navždy zůstalo,

viděl jsem co žádný jiný tvor,

místo kde z mé duše mnoho nezbylo.

Tak okouzlující a křehký,

je jarní květ, když usínáš.

Viděl jsem řeku bez pramene téct,

daleko mimo tenhle svět,

viděl jsem a stále nemyslím si přec,

že je čas smutné písně pět.

Tak okouzlující a křehký,

je jarní květ, když usínáš.

Viděl jsem ve dne noční oblohu,

tvou tvář ve svitu jasných hvězd,

viděl jsem schody po kterých stoupat nemohu,

celé mraky spletitých cest.

Tak okouzlující a křehký,

je jarní květ, když usínáš.

A Ty se ptáš…

ULICE

Procházím se zcela směle,

uprostřed prázdné ulice,

všude jenom barva černá,

ubíjí mě velice.

Kdysi dávno před sto léty,

žilo to tu dnem i nocí,

lidé ale sešli z cesty,

čas zasáhl svojí mocí.

Z dvaceti lamp pouličních,

už jich jenom deset svítí,

z hádek zcela malicherných,

šlo vše k pěti od desíti.

Smutná pravda vrže okny,

lež se válí v koutě smíchy,

vítr fouká neoblomný,

zpověď čeká na své hříchy.

Tiše kráčím temnou scénou,

chráním v sobě zbytek dobra,

zlé oddělím tlustou stěnou,

hrát se bude veselohra.