Autorka: Veronika Holíková

1. 

Krev…

… nůž…

… hlavička…

… to dítko hrálo si, nebo snad zlobilo?

Za gaučem tělíčko chladné,

v klíně matky chřadne,

to dítě moc nahlas si hrálo?

Švitořilo? Povídalo?

Občas stane se,

že ruka snese se

do šuplete s linem na dně

na rukojeť dýky chladné.

Už děťátko nebrečí

nepovídá, nekřepčí…

… stalo se…

2.

Nevinnost s každým dotykem se ničí.

Oči do temnoty se rozhlíží marně.

Jak bolí pocit bezmoci? To se ptáš ty mě?

V hlouby duše světla plápolají.

Bolí každej tvůj vzdech nad cizím hrobem, každá slza dopadající na zem.

Já ale věřím, že nejdeš mě i mou rodnou zem.

Že nespokojíš se s tím málem, co ti jiné nabízejí?!

Já budu bojovat, to čestně slibuji, o tvé kroky. Dotyky. Dech…

Až do konce. Až do roztrhání těl. Do hořkého konce smrti, kdy zemřeme spolu v náručí.

Plameny v duši naráz uhasnou a do tmy se vnoříme spolu,

jako naplněný pár.

3.

Mrtvé rty už nedýchají, srdce utichlo svůj řev,

mrtvé oči nemrkají, v žilách ztuhla krev.

A ticho všude kolem, vraždí to, co bylo,

mám takový dojem, že dokonal mé dílo.

Ten vztek, ta zášť, zničil vše, co se dá.

Odchází můj černý plášť, a bez práce jsem já- SMRT!