Autorka: Ivana Kozáková

NA CESTĚ ZA TEBOU

Desetileté nevrátil se 

domů. 

Snad ztratil se 

v té spleti topolů a tújí, 

stromů,- 

zad tichých sester, co lemují 

stezku padlých 

za nedávných 

hromů, 

polomů, 

jež dalších deset let 

nechalo proletět. 

Však za ten čas i jiní 

naučili se ztrácet 

v ostružiní. 

A nevracet. 

Prý jednou uzřím ten topol, tu túji, 

prý nepotřebuji 

mapu cest. 

Stačí jen časem dát se vést. 

A až pak ostružiní začne kvést, 

zas k tobě dopluji. 

Poznám tě všude - ve stíně, 

v nemocniční kleci. 

Já ale změnila se přeci; 

dvě malé jizvy na klíně 

a jedna velká 

v srdci. 

Tak jestli mě první uvidíš, 

nenech mě čekat víc. 

Musím ti mnoho říct.

A CELÝ VESMÍR SE SPOJIL

Z tisíce nebeských těles 

mé tělo vybralo si vás. 

Shledání, 

sblížení, 

střet - 

splynutí v jediný svět! - 

A život nás vyhání, 

bez šance vrátit se zpět. 

Proč pomíjivost okamžiku, 

i jedinečnost pouta vzniku 

trestá nás? 

Bez odpovědi, bez příkras 

pak v tichém vzduchoprázdném křiku 

blízkost mizí. 

Snad najdem' se zas? 

O POZNÁNÍ

Vchodové dveře zavřem’ 

na petlici. 

Tíha snad odradí přivítání. 

Bez nádechu, jasu, vody 

ve sklenici 

strneme, skutečným nezmítáni. 

A ono, mařené, haněné, hnané 

k jinému prahu tentýž den, 

jak poutník nikým nespatřen 

v kouty se vydává. 

Nepoznané. 

Zavřené pohledy, věčný sen - 

teď znáš a vyprávíš, jak vše se točí. 

Uvěřils mlčení těch čtyř stěn? 

Já čekám, až vkročí 

ten, 

kdosi, 

kdo otvírá oči.