Autorka: Klára Kimberly Víznerová

TAJEMSTVÍ, KTERÉ NENÍ PRO DVA

Nádherná žena v rudém oblečku

na zem si sedá.

Čeká.

Děvenko, pojď ke mně blíž,

však už víš.

Krásná jako žár vycházejícího slunce,

prudká jako jiskry hořícího ohně.

Pojď blíž, moje milá,

povedu tě.

Chci tě.

Obejmu tě.

Až ráno se probudím, 

nečekám, že tě uvidím.

Měl bych čekat? Jsi lehčí než pírko,

tak tě jemu vrátím.

/Však jen ty chvilky si krátím./

MIMOREALITA

Chtěla jsem námitku vznést,

ovšem soudce by mě mohl na kopytech roznést.

Tak se praví, že člověk musí něco snést,

protože jenom tak si může od soudu něco odnést.

I v tomto případě však bylo potřeba mnoho důkazů donést,

škoda jen, že ten zásadní nestihla jsem přinést.

A teď musím odpovědnost nést, 

hned odpoledne hodlám dokumenty na soud zanést.

Pěkně zfilmovaný proces, jímž jsem se nechala až moc unést.

ZAMÍTÁ SE!

Jdeme temnou ulicí,

spontánním krokem,

jako malá holka se obracím.

/Ticho./

Ten chlap v černém saku

otáčí se ke mně,

chytne mě v boku.

Ač úmysly mám nekalé, neboj se,

studentko,

mám jen jednu otázku. Mohu ptát se?

Nebojím se, studente, ale - předem ZAMÍTÁ SE!

/pusa./