Autorka: Dominika Dufková

ADVENTNÍ KALENDÁŘ

Zazvoní zvonek, chodbou se nese,

děti už výskají, škola se třese,

nasadit kabáty, boty a čepice,

zapadnout do sněhu, nezbedu tropíce.

Domů vpadnout rychlostí blesku,

vytáhnout rodiče od filmů a tisku,

zalézt do pokoje jako rozená nevinnost,

protože čeká mě ještě jediná povinnost.

Natáhnu ruce na desku stolu,

hmatám jak poslepu nahoru i dolu,

pak k sobě přitáhnu radosti balíček,

je na něm chlapeček menší než malíček.

Hledáním najdu v mžiku jasný cíl,

úžas je zpátky, kde včera byl,

jako bych objevil celičký svět,

copak se schovává pod číslem pět?

Otevření okýnka trvá snad hodinu,

zoufale už málem volám na pomoc rodinu,

nakonec ale vítězoslavně vyloupnu odměnu,

radostně za maminkou se rozběhnu.

Maminko, dívej, co našel jsem v okýnku dneska,

hvězdička a jaká je hezká!

Je to lepší jak trik karetní,

už se těším, co zítra vydá kalendář adventní!

SEN O LETÁNÍ

Kráčeje parkem poledním,

kde stromy oblékají jarní háv,

tam kráčel jsem já, živ a zdráv,

jarním týdnem dní posledních.

Očima kmitám kolem sebe,

park zeje prázdnotou dvanácté hodiny,

vhod mi přijde oběd lidí - rodinný,

jsem blázen, co volá ho nebe.

Zavřením očí jsem jinde najednou,

vítr mi čechrá vlasy a šál,

tam realista pádu se bál,

já za snovou stěnou jsem zas projednou.

Ruce se roztáhnou bezděčně,

co bylo snem, se zhmotňuje,

kde koráb z peří vlny mraků křižuje,

já přál bych si být zas nad mraky konečně.

Buď jak buď, v lodi či na koních,

ať je noc nebo poledne,

já užívám oblohy, krásného dne,

jarním týdnem, dní posledních.

Chladný vzduch do prstů zebe,

až teď znám krásu parity,

nikdy už nechci do reality,

jsem blázen, co volá ho nebe.

Vše krásné vrací se najednou,

bezděčně ruku do vlasů nořím,

srdce mi tluče a tváře hoří,

já za snovou stěnou jsem zas projednou.

Oči se otevřou, tápají horečně,

hledají oblohu, však nenajdou,

s úsměvem na rtech, nohy pomalu odejdou,

já přál bych si být zas nad mraky konečně.

ŠÍLENSTVÍ

Jsem citlivá skála, stoleté dítě,

jsem modrá rostlina a zelený šmoula,

jsem dívka, co kapesník si v rukou žmoulá,

jsem ptáček, co chytil se do sítě.

Jsem kamenný les, jsem travnaté město,

jsem auto, co mu brzdy zrezly,

jsem ti, co do neznáma vlezli,

jsem to, co dělá z ničeho na chleba těsto.

Jsem oheň i led,

jsem duha bez barev,

jsem zlatá bez stříbra krev,

jsem bez nohou, co sedí v turecký sed.

Jsem černá i bílá i jang a jing,

jsem ta, co na zemi slastí se svíjí,

jsem to, co bolestí jiných sílí,

jsem ten, co najde stránku, aniž by zadal link.

Jsem pranostiky, bible i korán,

jsem ono i tamto, v celé své kráse,

jsem ošklivý hřebec i nádherné prase,

jsem ta, co zná směr více než čtyř světových stran.

Jsem ve tvé mysli, i když to nevíš,

jsem to, co čeká no svůj výstup,

jsem ta, co do podvědomí má přístup,

jsem to, čeho se snad nejvíc děsíš.

Jsem to, co znají ve světě,

jsem ten, co před ním zavírají vrata,

jsem i ten, co projde jimi natotata,

jsem tečka v tázací větě.

Jsem dívka bez svých předností,

jsem poslušný muž,

jsem převelice jemný nůž,

jsem ten, co v chudobě skáče radostí.

Jsem to, co mají doma i v království,

jsem vražda bez mrtvých,

jsem to, co vejde i do rukou tvých,

jsem normální i dobové - Šílenství.