Autorka: Denisa Karin Polívková

MILUJU

Nevěřila bych, že zvládnu tolik milovat.

Celé noci probdít a úplně provzdychat.

Spalující touhou směřující k tobě. 

Nevyznám se už ani sama v sobě.

Chybíš mi, když nejsi se mnou.

Miluju čas trávený jen ve dvou.

Miluju tvůj pohled, divoký a plný lásky. 

Tvůj polibek tak strašně něžný i vášnivý.  

S tebou nemám na čele sebemenší vrásky. 

Pro to, co máme my, by druzí vraždili.

Tvůj dotek, tak naléhavý, přitom váhavý, abys mi neublížil.

Cítíš zřetelně to samé, co já, jak rád by ses se mnou sblížil.

Je-li tohle provinění, tak se doznávám,

já tě totiž, lásko, neskonale ráda mám. 

Tvůj příjemný hlas, co šeptá mi do ucha,

a smích, pro který bych klidně i ohluchla.

Pro, princezno, a jiná slova,

co chci je slýchat stále znova.

Miluju pocit, když budíme se vedle sebe,

Miluju to, když zahříváš tělo, co mě zebe.

Miluju chvíle, kdy konejšivě líbáš moje čelo,

tváříš se, jako by ode mě z peřin se ti nechtělo.

Když šeptáš mé jméno ze spaní 

a v úsměvu ti vůbec nic nebrání.

To, jak o půlnoci vaříš,

a po čase, co tam strávíš,

mě krmíš, i když bys nemusel,

jen proto, že sám jsi to tak chtěl. 

A pak rychle shakerem zamícháš, 

ať oblíbený drink do ruky mi dáš.

Miluju, když mě dáváš hlavou dolů, 

pít s tebou ráno kafe u jednoho stolu.

Miluju, když spolu jen tak tancujeme pokojem,

když se spolu díváme na film, nebo z okna ven. 

Miluju, když nosíš mě v náručí městem

a loučíš se se mnou vždy stejným gestem.

Miluju, když mě tvoje dlaň z šatů svlíká.

A to, když mi půjčuješ svoje vlastní trika.

Když myješ mi vlasy a přijdeš ke mně do vany.

Na co měla bych mít před tebou asi tak zábrany?

Miluju, když žárlíš a držíš mi ruce za hlavou.

Dáváš tím najevo, že já jsem jen a jen tvou.

Miluju, když mě hladíš po vlasech. A to od jiných se mi to nelíbí.

Noci, co se snadno protáhnou do rána, kdy mi nikdo další nechybí.

Miluju bát se o tebe, jestli vážně dost odpočíváš.

Miluju, když mi píšeš verše, lechtáš mě a zpíváš.

Tvůj černý humor většinou, přiznám se, vážně nemiluju, 

ne tak, jako větu, že jsem prý roztomilá, když se rozčiluju.

Ne tolik jako fakt, že vaříš mi bylinkové čaje,

když víš, že nemoc život z těla pomalu mi saje.

Když skláníš se nade mnou a kape z tebe voda 

a dělíš se o čokoládu, co brzy nezbude, škoda.  

Miluju všechny tvoje části, 

dohromady, nebo zvláště.

Vědoma si vlastí pasti.

Miluju, bez bolesti, záště. 

Miluju tě.

Chci tě.

ODSOUZENA ZEMŘÍT

Jako vteřiny před katastrofou líně se vlečou,

mně stejně tak nevyhnutelně slzy teď tečou.

Něco ve mně vybouchlo. A to tedy tak, že pořádně.

Něco ve mně vybouchlo, stopy jsou vidět parádně.

A co se to vlastně stalo? To ty ses stal,

když, rozcházím se s tebou, jsi mi psal.

Prý nečekaně při pohledu na jinou uvědomil sis právem,

že tvou lásku vzala voda už před nějakým tím dávnem.

„Rozcházím se s tebou dřív, než tě s ní podvedu.“

Tak zněla jedna tvoje lživá věta, 

co kolem sebe trousíš celá léta.

Kéž bys ji nevyslovil…

Dávno jsi přece byl s ní!

To ti to nepřijde hanebný? 

Moje smůla, že znám pravdu. 

Se mnou se loučíš slovy: „Miluju tě, příští týden.“

A hodinu na to kdesi v baru jinou balíš s klidem.

Abys mě ráno poslal k vodě. 

Moje smůla, že je to jako kdyby mě tělo kuchali zaživa.

Moje smůla, že jsem jediná, kdo ztrátu naší lásky prožívá.

Začínám topit v alkoholu

onu záležitost srdcebolu.

Láhev vodky s kapkou džusu

přesně padne mému vkusu.

Bez tebe dochází mi vzduch,

jedu jen na kyslíkový dluh.

Ruce se třesou, bolí hlava, 

to jsem vážně zůstala sama?

Jestli je to pravda, tak právě celý můj svět lehl popelem.

A já pomalu umírám s ním, pokud už ti nejsem blízká.

Při myšlence na to, že jiná si tě získala a asi ještě získá.

Ten pocit náhlé prázdnoty mě děsí. 

Bez tebe prostě životem dál jít bych měla, 

Jak? Když cítím, že mizím z vlastního těla.

Tak poslouchej chvíli.

Víš, já neexistuju bez tebe.

Jsem jako mraky bez nebe.

Tak natáhni ruku a zachraň mě. 

Propast pode mnou je hlubší, než bych si dovolila věřit.

Hodil jsi mě tam bez varování, odešel a přestal střežit.

Tobě je fakt jedno, že mě tím zabíjíš?

To vedle ní vážně prostě v klidu spíš?

A co ta slova o tom, jak jsem skvělá?

Řekneš snad, že jsem si je vymyslela? 

Řekls mi, ať se k tobě nastěhuju 

a že za dva roky tvojí ženou budu. 

Teď je to jen věta,

po které je veta.

A mě svírá zlé tušení, že už se nevrátíš…

Proč jen jsi mě odsoudil k tak bezcitné smrti?

A cítím, že nepomůže, 

ani když se svléknu z kůže. 

Ta tepavá bolest vrytá do morku kostí,

ta zůstane se mnou k vzteku i zlosti.

Bude mě rvát, dokud bude mít sílu,

a nenechá mě asi nikdy při omylu,

že to jistě jednou skončí.

Jediné, s čím se kdo loučí,

jsi totiž ty s naším vztahem.

Stál ses jeho i mým vrahem.

PROMĚNA

Pamatuji si ty oči jako by to bylo včera,

nechme tohoto muže stále beze jména.

Tak modré a něžné, že pro jeho lásku,

dali byste i svůj vlastní život v sázku.

A sem tam drobounká hříchu jiskra, 

co si vás okamžitě, milé dámy, získá.

Pozdě vidět, 

že je v nich hříchu víc než něhy.

Příliš pozdě, 

v očích tají všechny loňské sněhy.

Jsou plné medu 

co otráven je jedem,

Jsou plné jedu, 

co pleteš si s medem.

Nebojuj,

nepustí tě z hlubin svých kukadel.

Nemá to cenu,

jsi jak ztracená v bludišti zrcadel.

A on tě nevyvede ven.

Pamatuju si ty rty, jako včera by to bylo, 

kdy se mi na nich něco neskutečně zalíbilo. 

Mým přáním bylo, nezapírám, blíž je mít.

O dost. Bylo snad špatné, chtít je políbit?

A když se to stalo, chtěla jsem čas uprosit, stůj!

Bože, ona tak krásně líbá, stojí tu a je jen můj. 

Jenže chyba lávky, děvče moje zlaté,

jeho ústům nikdy nic nebylo svaté.

Nárokuje si lačně, co přijde mu do cesty,

vyžaduje věrnost – sám zosobnění neřesti. 

Nárokuje si, co se mu zrovna zlíbí.

Dneska tě políbil? Zítra nepolíbí.

A jemu je jedno, že stala ses na těch polibcích závislá. 

Jako by to bylo včera a ne tenkrát.

První dotek byl víc, než jedno krásně slastné brnění.

Naivně jsem věřila, 

že, když mě drží, už se na tom nikdy nic nezmění. 

Volná i chráněná v jeho náručí tak zvláštně najednou, 

toužila jsem se v něm ztratit. 

Vynášená na denní světlo i skrytá před děsivou tmou.

A lákaná za hranice nevinnosti

náhle přesně věděla, co s tím. 

Až teď víš, že jeho dotek popálil ti kůži.

O co vše tě připravil a co všechno ti dluží.

Vidíš tu viditelnou špínu, co měl na rukou.

Páč nedotýkal se jen tebe. 

Jeho dotek žádnou nikdy nebyl zárukou,

že jen tobě snáší nebe.  

Poutal tě k sobě s vědomím, že on může kdykoli odejít.

Jeho hlas mi stále, jako by tu byl, zní v uších.

S láskou hovořil o světě na křídlech muších.

Ze slov skládal malou pohádku 

o princezně a jejím princátku.

„Chci být s tebou v létě v zimě,

prosím, lásko, vezmeš si mě?“

Jenže tady příběh neskončil.

A množná právě je to tím, 

jak na pohádku padl stín,

že začátek najednou smysl nedává. 

A vše spíš jako komedie vypadá.

Kde princ zamává ledabyle nad slovy

a princeznu klidně ponechá drakovi. 

Aby odešel políbit ropuchu a psát nový příběh. 

Už jsi pochopila, že to není princ ale čaroděj?