Autorka: Vendula Šimotová

BÁSNÍCI MLŽNÝCH RÁN

S nastupující kocovinou procházejí šedými zaprášenými ulicemi měst

a vracejí se do svých brlohů s jednou jedinou matrací prolezlou moly,

nasáklé močí a spermatem z předešlé noci.

Z kapes orvaných džínsů jim vyčuhují zmuchlané lístečky

popsané milionem milostných slov, věnovaných děvce,

která kráčí po jejich boku.

Vlasy navlhlé kapičkami ranní mlhy se jim lepí na obličej a nahou šíji,

když škemrají u silnic o drobné, aby si mohli koupit dalšího panáka vodky.

Hledajíce štěstí se vydávají do neznámých krajů a netuší,

kam je ty klikaté polní cesty a rovné asfaltové dálnice zavedou.

Špinaví, bosí a utahaní probdělou nocí klepou na dveře vesnických chalup, které se před nimi neprostupně uzavírají a zabraňují jim tak setkat se s lidmi.

Jsou vyvrheli společnosti, zatracenci a lůzři, zavrhováni všemi a vším.

KRKAVCI

Ti velcí černí ptáci na holých větvích stromů,

mi nahánějí hrůzu a způsobují třas v mích nohách.

Je jich tu stovka a možná ještě víc,

ale mě to nedá a musím se na ně dívat.

Slyším jejich ďábelský křik a šustění křídel,

krouží na mojí hlavou a nad hlavami ostatních lidí.

Všichni jsou k nim však apatičtí.

Snažím se je nevnímat, ale je jich příliš mnoho,

a jejich černé peří je symbolem smrti.

Třesu se zimou a v houští naproti přes ulici,

se začíná formovat děsivá stínová postava.

Bytost zahalená do černé kápě, bez tváře,

A pak je najednou děsivé ticho,

to jak krkavci přestali vřískat a usedli do svých hnízd.

Nemohu od nich odtrhnout zrak a ta temná bytost se blíží,

cítím stále větší chlad a pocit, jako bych už nikdy neměla být šťastná,

mi svírá srdce a trhá duši na milion kousků.

A krkavci opět mávli svými sametovými křídly a spustili křik,

obklopili moje tělo a víří kolem něj v posledním smrtelném tanci.

Slyším jejich křik a na tváři mne hladí jejich peří,

jako by se se mnou loučili a dávali mi poslední sbohem.

A náhle mne neděsí a nenahánějí mi strach,

cítím jen smíření a zvláštní pocit, jako bych se vznášela.

Poslední pohled na ty černé ptáky sedící na holých větvích,

Přešlapujících z nohy na nohu a čechrajících si peří barvy ropy.

Houfují se!

V ZAJETÍ VLASTNÍCH TĚL

Brouzdáme ulicemi a nevidíme vlastní stíny

Tak slepí ke všemu a ke všem

Ptáci kroužící nad našimi hlavami jsou svobodnější, než kdokoli z nás bude

Mávají křídly a letí vstříc nekonečným dálkám a snům

Pod cizí maskou skrýváme své pravé tváře

A já děkuji Ďáblu, že tohle všechno můžu vidět

A čerpat do sebe energii ze žhnoucího slunce

Chci být ptákem a nebýt poutána k Zemi

Vznášet se nad mraky a hledět na nekonečnou hloubku oceánů

Přeletět hory, které člověk nikdy nepokoří, a usednout na rameno indiánského

šamana

Jen my dva známe tu hloubku citů, které lidstvo nikdy nepozná

Tu sílu vášně a okamžik maximálního prožitku štěstí

Lžeme si do očí, aniž uhneme pohledem

Bez studu a výčitek svědomí ničíme lásku a přátelství, které nás obklopuje

A jednou až všechno pomine

Se budem smažit v nekonečném ohni, který bude spalovat naše srdce a ničit

všechno lidské, co v nás ještě zbylo,

a pak už nebude nic