Autorka: Tereza Hnízdová
ALKOHOLIK
Jeden den nepít,
šťastně ho prožít.
Jeden den něco krásného zažít.
Jeden den nepít,
a dceři otcem být.
Být jím doopravdy, ne o tom jen snít.
Celý život nepít,
alkoholikem nebýt.
Jak nereálné zdá se mi toto přání mít.
Alkohol, mé prokletí,
u lahve hledám objetí.
Místo toho mě však tlačí do nejhoršího podsvětí.
Alkohol, přitažlivý alkohol,
Způsobuje moji duši jenom bol.
Bol, který zažene jen lahev další a další alkohol…
Jsem alkoholik, jsem závislý.
Mám delirium tremens, už mi to nemyslí.
Kde byl bych bez chlastu, na to nemyslím.
Odvykačka, detox, jsou jen nesmysly.
Neustále po mně lezou bílé myši.
Vidím jednu dvě tři i když tohle píši.
Padají mi vlasy jak blázním z toho chlastu
a rvu si je i sám, má dcera chce svého tátu!
Má dcera se rmoutí, když mě takto vidí
a já, neboť alkoholik jsem, se ani nestydím.
Ale měl bych a měl bych se hanbou propadnout,
přicházím o dceru svou, ztrácím dceru svou.
Pomůže mi už jen vykoupit se smrtí,
mé tělo službu vypovídá.
Dcera křičí, volá „Tati, tati!“,
ale táta už neodpovídá…
OSMNÁCTILETÁ PROPAST
Osmnáctiletá propast se stala pastí,
generační propad nás dohnal do strastí.
Miluji Tě, lásko, jsi jako můj otec.
Neopouštěj mě, prosím, ať není konec.
Lžem si do kapsy, víš, že konec se blíží.
Brzy mě opustíš, brzy, každou chvíli.
Ne, lásko, ne, nenech mě odejít.
Musíš prostě oželit ten svůj denní klid.
Naber síly, však máš jich dost v rezervách
a vzpomeň si, že jsem holčička jenom tvá.
Někdy na Tebe kouknu a nevím, kdo jsi.
Svými každodenními
vyznáními
lžem si do kapsy.
Vyznání lásky falešná jak kozy Pamely.
Našli jsme spolu, co jsme hledat nechtěli.
Faleš a zášť, lásku zdegenerovanou,
i přes „miluji Tě“ řeknem si „nashledanou“.
Protože toto už dlouho nevydržíme,
svou karikaturou citů se vzájemně usoužíme.
Vyznávat si můžem, že se nesnášíme,
potom lhát si nebudem, protože to oba dobře víme.
Ty mě nesnášíš úplně a já Tebe celého,
ale nepřežije beze mě a já zas bez něho.
Moje krajina života by byla navždy pustá
nevidět denodenně Tvá odporná gesta.
Ach, zatracená láska, co táhne nás a zas dělí,
zvrácená podoba toho, co jsme hledat chtěli.
Stačilo tak málo a co se s náma stalo,
stačil pouhý krapet a zhroutil se nám svět,
stačilo pouhých deset plus osm let.
LÁSKA NENÍ
Máš prvního kluka, máš druhého kluka,
při třetím rozchodu srdce ti puká.
Pukne a pak se zas zacelí,
milovat znovu ti za chvíli zavelí.
Pak přijde další kluk, no a pak další
a ty dospíváš a čím jsi starší,
červík pochyby ti v hlavě hlodá,
myšlenka mrská v noci spát nedá.
Opravdu jsi měla všechny ty kluky,
co stihla jsi milovat během pár let,
co brali Tvé srdce přímo Ti z ruky,
měla’s je ráda jen pro těch pár vět?
Některé věty ti upřímně lžou,
za to je nehaň, ony za to nemůžou.
Ty věty jsou vyřčené něčími ústy,
co do žil ti nepravdu jak drogu pustí.
První, co jsi ho potkala, ti připadal moc mužný.
Byl sexy, krásný, splňoval Tvé tužby.
Tak jsi si vzala do hlavy, že srdce dáš jemu,
než jsi se však nadála, byla jsi pro změnu.
Srdce zlomené, slepené,
hodila jsi dalšímu pod nohy.
Sebral ho z ulice najdené,
tak volej na pomoc všechny bohy!
Věřila jsi na lásku pravou
se vší bájnou lyrickou slávou.
Věřila jsi, že můžou Tě milovat,
o všech sis nechala v noci zdát.
Všechny jsi líbala, všechny jsi hladila,
všem jsi, ty bláhová, svou lásku slíbila.
Se všema jsi do peřin vlezla,
ve jménu lásky, samozřejmě.
V opojení jsi se, ty hloupá, vezla,
dopadlo to vždycky stejně.
S každým zvlášť a přitom spolu,
dávali průchod srdcebolu.
Bože, teď už jsem dospěla
a vím, že lásku jsem neměla.
Prozření jasnější už nemůže být,
než že bez lásky se dá také žít.
Mé srdce bez žáru jak zhaslá svíce,
už nechci jej zlomit, už nikdy více.
Došla jsem najisto k tomu přesvědčení,
že láska je výmysl, že láska není.
Láska je výmysl lyriků, básníků,
aby měli, o čem psát.
Ale ve světě lidí a hříšníků
si o ní můžeme nechat možná tak zdát…