Autorka: Karolína Bencová

POHLED DO BUDOUCNOSTI

Ó tvé oči

modré jsou jako nebe,

a proto když pohlédnu na nebe,

vidím tam tebe.

Vidím tam mrak,

vypadá jako ty,

míříš na yetti-

v ruce držíš prak.

Yetti to není,

je to naše budoucí pokolení-

vyobrazuje se to už,

stojíš tam jako statný muž.

A tak jsem budoucnost zahlédla,

jen co jsem do tvých modrých očí pohlédla.

Tvé oči kouzelné jsou,

řekl jsi: „Staň se ženou mou“,

„ano“ jsem ti odvětila,

a tím jsem srdce své

pouze tobě zasvětila.

OKOUZLENÁ

Když jsem ho poprvé uviděla,

rázem jsem znehybněla,

nevydala jsem ze sebe jediný hlásek,

jemu v tom okamžení upadl na zem

zlatě třpytící se vlásek.

Jen párkrát jsem se s ním viděla,

dlouho jsem s ním na facebooku mluvila.

Půl hodiny, hodinu, dvě, tři,…

jak jen dlouho chci…

On se mě na nic nezeptá,

jen pár slůvek ze sebe vykoktá.

Pár esemesek jsem mu napsala,

avšak dlouho jsem odpovědi nedostala.

Když mi řekl ahoj,

stěží jsem ze sebe slova soukala,

avšak vždy a bez výjimky

jsem se za ním dlouho koukala.

Když mi řekl ahoj,

rozklepala se mi kolena,

ztěžka se mi dýchalo,

u srdce mě píchalo.

I teď, když tohle píšu,

klepou se mi kolena,

a já si opět kladu otázku:

Jsem jeho vyvolená?

A když opět čtu tyto řádky,

všechny vzpomínky s ním se mi vrací zpátky…

ZPĚV

Šetři svůj hlas,

tímhle ztrácíš čas,

počkej, má milá-

zpíváš krásně,

napíši o tobě básně.

Nevím, jak psát začít,

začíná se mračit,

pojďme ke mně domů-

radši.

Přišli jsme domů ke mně,

na pohovku ses posadila,

po tváři jsi mě pohladila jemně,

poté mě na ruku políbila.

Zpívat jsi začala,

noty ti utíkaly,

samým soustředěním ses mračila,

před obličejem se ti kruhy míhaly.

Hlava se ti zamotala,

na zem jsi padala,

já tě naštěstí chytil včas,

potom jsme si připili „Na nás!“.