Autorka: Andrea Herbanská

NA KŘÍDLECH SAMETU

V ulici domy ve tmě jsou,

však v jednom stále svíce svítí.

Tam dvě ruce pomalu vedou,

štětec dlouhou poutí.

Tahy přesné, jak rýhy led,

tahy jemné, jak doteku samet.

Rudá stopa táhne se za nimi,

i viděti krev téci tepnami.

Ruce hladící bílý šát,

nebudou už nikdy hřát.

Krásu let již nechaly za sebou,

chtějí zanechat stopu pamětnou.

Tak končí pomalu svou dlouhou pouť,

všanc jinému světu chtějí plout.

Ochablé ruce pustily paletu,

teď cítí se jako na křídlech sametu.

NOSTALGIE LÉTA

V zeleném údolí,

v lánech pšenice,

ticho jemně zní

v záři měsíce.

Pírko hrdličky

k nebi vznáší se

jako perlička

rosa padá,

třpytí se.

V sadu voní

teplo a slunce,

to dospívá první

červnové ovoce.

Ach léto!

Jak čarovné jsi!

Matky přírody

chci píti mléko,

a plout mezi kapkami rosy.

Slunce spanilé,

zahřej mi dlaně.

Krásné a tiché,

jak věrnosti slib,

jak číslice liché,

tak už mě polib!

POLIBEK MÚZY

Mám před sebou prázdnou stránku,

na ni smutnou, malou, černou kaňku.

Na papíře jako slza,

skví se,

září,

má na kahánku.

Tak tedy znovu obracím prázdný list,

když tu zvenčí slyším svůdný hvizd.

V hlavě mnou však zmítá hrůza,

přichází,

vleče se,

v kápi, blíží se.

A pak polibek hořký ulpěl mi na rtech,

to byla ona.

Tají se mi dech,

pak zvolna hruď mi klesá,

přišla,

splynula se mnou,

moje múza.