Autorka: Kateřina Lusková

DEFINICE LÁSKY

Láska je promluvou bez tečky na konci věty, nemůžem vědět, zda skončí se pohádkou,

hovoří k nám skrz různé své světy, je pro náš život posádkou, 

která jej vede skrz mnohá zákoutí temná,

provází nás životem jak neviditelná ručka jemná.

Plamínek tepla v nás rozsvěcí,

povznáší nás jak pírko nad věcmi,

které naši duši trápí,

nepozorovatelnými slzami ji skrápí.

Dokáže prozářit každičký den, jak lesklá kapka rosy,

může se stát však ostřejší než nabroušená čepel kosy.

Je spontánní a bláznivá,

občas za rohem se krčící, bázlivá.

Někdy chuť hořkých mandlí má,

jindy nás zas až k výšinám pozvedá.

Z počátku nám nasazuje růžové brýle,

přináší nám krásné, ale i krušné chvíle.

Ukazuje nám naši pravou tvář,

láska totiž není žádný lhář.

STOPY LÁSKY

Žila kdysi jedna dívka prostinká,

její naděje v lásku byla jen malinká.

S otcem svým roubenku skromnou obývala,

ráda do blízkého lesa bylinky sbírat chodívala.

Sušila je a na trhu pak vždy prodávala,

aby za ně pár grošů na živobytí obstarala.

Jednoho dne zde spatřila mladíka,

jenž při boku svém vedl si koníka,

ihned se do něj zamilovala.

Neměla však odvahu k němu přistoupit,

bála se snad toho, že mohla by prohloupit?

I ne, on jistě není z těch, co srdce dívce zlomí,

co její jemnou duši bolestí ochromí.

Patřila ovšem mezi ty, jež na klíček duši svou zamykají,

a možnost pootevřít ji jen tak někomu nedávají.

Bála se prvního kroku,

bála se toho k lásce skoku.

Touha jí však spáti nedala,

a proto když spatřila jej znovu,

ač nesmělost její stále trvala,

přiměla se k rozechvělému slovu.

"Poutníče milý, nejsi po té dlouhé cestě žízniv,

nechceš své rty kapkou vody svlažiti?"

mládenec zastaviv v hlavě zvláštních pocitů příliv,

není schopen dále jiti.

Panenkou milou je okouzlen,

hlasem jejím sladkým oblouzen.

Pohlíží na ni, jak na obrázek,

hlavou mu víří mnoho otázek.

Zdali pak by mě také chtěla?

Zdali se i v jejím srdci láska urodila…

Sousto po soustu si ze světla ukusuje noc,

den nad ním má pořád menší a menší moc.

Slunce již své paprsky za kopce noří,

je třeba se domů vydati,

jeho srdce, jak pochodeň láskou hoří,

pomalu vychází, však ještě se otočí,

polibek vzdušný dívce chce poslati.

Posílá jej po větříku směrem k panně krásné,

jak rád by ji, s každým ránem, skládal milé básně.

Není si však jist, zda také jí se tají dech,

když cítí jeho pohled na zádech.

Se vzdušným sbohem si pohrává vánek,

hladí dívčin nosík, hladí její spánek.

Nebojte se nic, ona nenechá jej odejíti,

šanci na lásku si přeci nedá vzíti.

Obejme ho a za ruku jej vezme jemně,

v jejich srdcích klíčí právě vřelé lásky sémě.

Všichni, kdož je znali,

sami sebe se ptali:

"Je to jen náhoda pouhá či osud nitky životů jejich propletl,

vroucný cit, jak planá růže, mezi nimi rozkvetl.

Nyní kvete květy sytě rudými, je silný jak polední žár,

jeho plamen neuhasí, překážka žádná, žádný zmar."

Ani dívka sama nemohla uvěřiti svému štěstí,

bála se toho, co osud jí asi věstí.

Vždy když se obávala dnů budoucích,

on objal ji a strach roztával, jak sníh.

Šeptal:

"Spolu překonáme cokoliv,

nic nemůže zastavit štěstí našeho příliv,

nic nemůže nás srazit k zemi

jsme v jednu mysl, jedno tělo propojeni."

Věřila těm slovům, jež klidnila jí mysl,

těm slovům, v kterých nalézala smysl.

Co nevidět měla být však jejich milování zasazena krutá rána,

dívka měla býti z příbytku lásky smrtí vyrvána.

Jednou, když dívčina v řece prádlo máchala,

 a k práci si píseň rozmilou zpívala,

přišlo to, co nikdo nečekal

něco, co po vesnici rozneslo žal.

Panně se hlava zatočila,

 kolena se jí podlomila.

Na zem padá a

dech se jí krátí

k ničemu z toho, proč žila, už se nenavrátí.

Její milý pracoval v tu dobu na poli

 nedaleko řeky, v malebném údolí.

Svou milou při práci slyšel si zpívat,

a neustále musel se usmívat.

Jak líbezně ta jeho panna pěje,

až ho to u srdce krásně hřeje.

Najednou však nastalo zlověstné ticho,

na mladíka zlé tušení dýchlo,

k řece utíkal rychlostí blesku,

volil co možná nejkratší stezku.

Když dostal se až k ní a spatřil její líčka povadlá,

obrovská tíseň na jeho mysl dopadla,

ze všech sil se jí snažil pomoci,

nebylo však již v jeho moci,

milou svou k životu navrátit…

Bolest až k zalknutí a smutku nůše,

tak jako stavení chátrala i jeho duše.

Proč právě on, často se ptal,

vzpomínkami na ni sytil svůj žal.

Pro ni plakal, za ni se modlíval,

často též nahlas promlouval:

"Počkej tam na mě u brány nebeské,

vstříc novému životu půjdeme dál,

prožívat budeme spolu dny hezké,

ty, jež Smrtí nám byly ukradeny,

zavítáme na nebeský bál,

v jednu budou naše duše propojeny."

V HLAVNÍ ROLI LÁSKA

Osud je scénářem, osud je hrou

vede nás světlem, vede nás tmou

Láska do děje přichází jako hlavní postava

ta, jež do něj to pravé vzrušení dodává.

ta pravá láska k partnerovi, láska k rodině,

pomáhá rozehrávat příběh v nové rovině.

Láska vkládá do něj vykřičník i otazník

láska je náš drahocenný klenotník.

Vyrábí pro nás šperky vysoké ceny,

které slibujeme, že nikdy nebudou zatraceny.