Autorka: Michaela Truhlářová

 

NICOTA

 

Kdysi dávno bylo království,

bez princezen, bez draků i bez králů.

Nebylo tam zhola nic.

Byla to Nicota sama,

krutá duše.

Duše vraha.

 

Z té bílé Nicoty, jakoby zlost čněla,

dávala na zraky zohavená bílá lidská těla.

Pach strachu a marnosti,

nesl se shnilým vzduchem.

Ztrať se ty zlá radosti,

ztrať a nesnaž se být mi puchem.

 

Puchem, jenž zabíjí mé touhy,

zohavených těl, mrtvých duší a vzpoury.

Já jsem Nicota!

Ať radostí, štěstím či láskou,

mě nelze naplnit.

 

Na tvé drzé radosti,

hodím své prolezlé kosti.

Na tvé ohavné hřejivé štěstí,

ať urvané končetiny chřestí.

A co udělám s tvou láskou,

která nedá mi spát?

Už to mám!

Hodím na ni srdce, v něm ostnatý drát.

 

Všechny tvé city spláchnu červenou močí,

nemůžeš se mi postavit do cesty, ty Ďáble nocí.

Ďáble všech těch odporností,

co lidská těla naplňují až k zlosti.

 

Však proto já beru si jejich těla.

Vnikám do nich a vkládám výbušná děla.

Co zničí vše, co jsi natropila,

ty zlá radosti.

 

Proto ke mně každý dojde,

hledajíc Nicotu.

Hledajíc klid,

klid ve svém hrobě.

 

 A já jim pomohu od jejich strastí,

které darovals jim ty,

ty Živote radosti!

 

Již nikdo z nich nepozná tvůj puch,

jenž naplňuje života vzduch.

Já jsem Nicota, tady vše končí,

dál není nic, žádná naděje, žádná přání.

Dál není nic.

To já jsem konce paní!

 

Však Nicota nemá zdání,

že nemůže být konce paní.

Vždyť bílou barvou není,

je černá jako noc.

Bílou ji dělá to světlo,

světlo naděje.

Světlo jiných světů,

světlo, které září za ní.

 

 

VÍRA

 

„Kdo je tam?

Vstupte!“

‚Dobrý den, jsem smrt.‘

„Á, rád vás poznávám.“

 

‚Je mi líto, že jsem tu.‘

„To nevadí, mám dobrou náladu.“

‚I přes mou přítomnost?‘

„Spíše právě kvůli ní.“

 

‚Myslíte, že jsem vysvobození?‘

„To jistě ne, spíše znovuzrození.“

‚Och, věříte na reinkarnaci.‘

„Možné je všechno, přeci.“

 

‚To máte naprostou pravdu.‘

„Věřím ve spousty nemožností.

Třeba na duši zářící,

na jiné úrovně, dimenze.“

 

‚Věříte v jiný svět?‘

„Věřím ve věci nepodložené a neviděné.“

‚Tak to jste jeden z mála.‘

„Ano, ta většina se mi za to vždy smála.“

 

‚Lidé jsou zvláštní tvorové,

změnili víru ve vědecké důkazy.

Připadá mi to odporné,

popírá to mou existenci, víte?‘

 

„Jistě, to chápu,

ach promiňte, ani jsem Vám nenabídl kávu.“

‚Děkuji Vám mnohokrát,

kávu bych si dal rád.‘

 

‚Takže víra v jiné světy.

Chápu to dobře, že věříte ve víly a skřety?‘

„I tak by se to dalo říct,

řeknu Vám, v co věřím.“

 

„Věřím v naivitu lidstva,

která říká:

co nevidíme, neexistuje,

co není důkazy podložené,

to s naším egem smýká.“

 

„Řekněte, až budeme muset jít,

nechci Vás zdržovat, abyste neměl potíže.“

‚Já žiji ve světě bez tíže,

tu kávu si klidně můžeme dopít.‘

 

‚Mám na Vás jednu otázku,

je ale trochu osobní.‘

„Mně otázky nevadí,

tak sem s ní.“

 

‚Věříte ve věci vědecky nemožné.

Snad z vlastní zkušenosti?‘

„To je právě velmi zajímavé,

zkušenosti nemám žádné.“

 

„Něco Vám ale povím.

Bavil jsem se jednou s přítelem,

on patřil mezi tu většinu,

co nevěřila bez důkazu ani vteřinu.“

 

Když koukali jsme na noční nebe,

zeptal jsem se ho opravdu směle.

„Věříš, kamaráde na skřítky, víly nebo anděly?“

„Nejsem blázen,“ odpověděl mi.

 

„A proč se jich tvá víra netýká?“

„Nevím, nikdy jsem je neviděl.“

„Ty snad víš, co tento svět ukrývá?“

„Zkrátka je to hloupost. Poznám lidský výmysl.“

 

Po pár minutách zírání na hvězdy,

jsem položil další otázku.

„Myslíš, že jsme ve vesmíru sami?

Nebo snad existují mimozemšťani?“

 

Kamarád na to s úsměvem povídá:

„Ani nevíme, jaké velikosti vesmír dosahuje,

tak je snad logické, že jinde také život existuje.“

Pomyslel jsem si: Přesně takhle to bývá.

 

„Takže věříš na mimozemské bytosti?“

„Byl bych hlupák, kdyby ne.“

„A ty jsi snad nějakou takovou viděl?“

„Ne,“ zdráhavě odpověděl.

 

Již věděl, kam své otázky směřuji,

já však pokračoval ve svém už vyhraném boji.

„Tudíž jsi nikdy neviděl takovou bytost,

ale věříš v ní proto, že vesmír je velký dost.“

 

„Mám to tedy chápat tak,

že na víly, skřítky a anděly nevěříš,

protože náš svět a život je tak malý,

již nedochází k žádným objevům, je celý prozkoumaný.“

 

Myslím, že v ten okamžik,

byl náš rozhovor namísto důkazu.

Můj přítel se zahleděl na hvězdy,

něco se změnilo v jeho výrazu.

 

‚To byl krásný příběh vskutku,

moc pěkně jste to vysvětlil.‘

„Byla to pouhá myšlenka a nic víc,

jenom jsem mu to chtěl říct.“

 

‚Než půjdeme, musím Vám povědět,

ještě něco, co byste se měl dozvědět.‘

„Oč jde příteli drahý,

jen pospěšte, jsem nějaký unavený.“

 

‚Rád jsem si povídal s někým jako vy,

jehož víra a názory,

jsou vedeny takovou čistou věcí.

Rozum, ego ani logika to není,

vy znáte to tajemství srdce a emocí.‘

 

‚Nyní můžeme jít.‘

„Dojdu si kabát vzít.“

‚Dnes bude vaše víra důkazem utvrzena.‘

„Věřte nebo ne, to není třeba.“

 

 

LET

 

Vzleť můj draku do oblak,

a štěstí tam pochytej.

Vzleť můj draku do oblak,

pak ke mně zpátky cupitej.

 

Na vánek nebes,

 našlapuj jemně.

Pochytej štěstí,

 a navrať se ke mně.

 

Každičkou jeho část odloupni,

vytvoří tvé tělo, tak nehloupni.

Neboj se, štěstí je všude spousta,

nemusíš přemýšlet nad nesmrtelností chrousta.

 

Až každá jeho šupinka,

skončí na tvém těle.

Nezbyde jediná skulinka,

tak můžeš se cítit směle.

 

Teď leť můj draku,

do jiného světa.

Teď leť můj draku,

tam dostane se ti průzračného světla.

 

To světlo přijmi s hrdostí,

a uvítej ho něžně.

Neb bude tvou nezbytnou součástí,

jako plachet stěžně.

 

Pak navrať se ke mně,

štěstím obalen.

Pak navrať se ke mně,

světlem omámen.

 

Teď mohu ti říci bez ostychu,

tvé tělo je štěstěny dítě.

Stejně tak řeknu ti bez posměchu,

to světlo jest duší, která spřádá sítě.

Už jen jediná věc,

chybí ti dráčku můj.

Tak do nebe vzleť,

a ke mně pluj.

 

Já daruji ti to,

co nejdražší mi je.

Tak střež ji, už jen proto,

že se láska jmenuje.

 

Nyní vidíš své tělo,

cítíš svou duši.

Láska tě hřeje,

a srdce ti buší.

 

Tudíž já mám právo,

vlastně i povinnost.

Nazvat tě jak známo,

tak už řečí bylo dost,

Životem!