Autorka: Barbora Jirásková
ČEKAT BUDOUCÍ
Znám ten dům.
Znám tu radost a mám možnost nemyslet.
Bráním se ti, protože jsi křehká, protože stárneš.
Mám důvod, který nepotkal život.
Mám sen, který se vymyká mně samotné.
Můžu psát o zklamání, můžu psát o marnosti.
Vychází už slunce?
Nevím jestli ztraceno.
Nepoznám, jestli moje víra v nic může zabíjet.
Chci chápat, chci umět.
Snad mluví to nepoznaná moudrost.
Nechci vědět,toužím umět!
Nejde doufat v nic….a přece.
Hlavou zeď neprorazím.
LEDOVÁ TÍHA MILOVAT
Kdo umí a může psát ve štěstí?
Už zase vidím, už zase slyším.
Svět šedne.
Nemám tušení, kam se ztratily ty barvy.
Díky Bože za smysly, díky Bože za spojení s barvou a úctou.
Není to ale láska.
Co je to láska.
Nedalas mi letět, nesplnila jsi mi sny.
Nezvoní mi v uších, ani nezáří okamžik.
A přece jsi!
Tajemná, drsná, suchá, bez křídel.
Stroze vyprávíš o naději, o doufání.
Stroze procházíš těmi dny.
Tiše,bez povšimnutí.
Nehřeješ, nepláčeš, neteskníš.
Jsi láskou z kamene a přece žiješ.
Je snad z kamene můj dech duše, mrazím nebo svítím?
Chci napsat báseň!
Chci napsat text o pocitu.
Spisovatel kráčející štěstím a tupým hrotem smyslu.
Spokojenost, nebo zmatenost.
Nechci burcovat pro obavu.
Nechci políbit pro svět.
Tohle není mládí, ani nerozvážnost.
Nerozvážnosti, scházíš mi.
Stesk….
Stesk po životě, stesk pro křídla.
Pro něhu, překvapení.
Nic jsem nepohřbila.
Nic nepohřbívám.
I toto je mi neznámé, také tomu nerozumím.
Muziko, zpívej…
Ta touha pro oheň a něžné nekonečno.
Muziku dýchej pro život, pro přítomnost.
Pohrdej chladem.
Kdo miluje…
HODINKY ZAPOMNĚNÍ
Tentokrát znám odpověď.
Tentokrát vím, že je.
Špatně se ty oči odrážejí v srdci!
Špatně se odrážejí.
Zrcadla mačkána spisovatelem zamilovaných.
Okamžiky, které umřely.
Tikají, nebo bijí…tlučou.
Zpívají údery pravdy.
Zacpi si uši….
Uteč dítě spokojenosti!
Neuslyšíš moment, kdy rány ustanou.
Tlučte a svět bude vám větší a pokojnější.
Pak zas porostem…
Ztratila jsem sen.
Ztratila jsem tebe, aniž bych tě kdy měla.
Trpce kralující skutečnosti.
Jsem zas sama.