Autorka: Michaela Cvejnová

Otevřela jsem vchodové dveře a před nimi spatřila puget krásných rudých růží. Bylo jich přesně osmnáct, právě tak jako bylo dnes mě. Jenže jejich dárce jsem nikde nespatřila. Ale mě bylo hned jasné, od koho jsou. Od něj. Nezapomněl. Byl to ten nejlepší přítel, jakého jsem si mohla přát. Na jednom z listů byl připevněn vzkaz: Všechno nejlepší, zlato! Mám pro tebe překvapení. Dnes v 10 hodin večer přijď na okraj lesa, tam tě budou čekat další instrukce.

Přesně jsem věděla, kam mám přijít – místo, kde jsme se poprvé setkali. Vysoký štíhlý chlapec, havraní vlasy mu padaly do pronikavě modrých očí, které byly lemovány hustými řasami, rudé rty stočil do šibalského úsměvu, pod bílým trikem se mu rýsovaly svaly… Zkrátka hned jak jsem ho viděla, bylo to jasné, zamilovala jsem se.

Na naše místo jsem dorazila přesně v deset. Kousek opodál jsem spatřila nějakou stařenku. Určitě musí být součástí překvapení, sem jinak nikdy nikdo nechodí. Vyrazila jsem k ní.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem.

„Děvenko, do čeho ses to zamotala?“ zaskřehotala babička. „Jestli si seš jistá jeho láskou, mám tu pro tebe dárek a vzkaz. Ale jestli máš jenom trošku rozumu, uteč! Zapomeň na něj. Není pro tebe dost dobrý. Jsem vědma. Vím, že je zlý.“ Chrlila na mě žena.

„Nevěřím vám ani slovo,“ zlobila jsem se. „Miluju ho. Dejte mi prosím další instrukce.“

Žena byla evidentně zklamaná, ale i přesto mi podala malou krabičku. Hned jsem ji otevřela a spatřila nádherný prsten s rudým kamenem uprostřed. Ihned jsem si ho dala na prsteníček. Na spodu krabičky byl vzkaz: Pokračuj na mýtinku, kde jsme se poprvé políbili.

Začala jsem se od údajné vědmy vzdalovat. Avšak na mýtince jsem nikoho nepotkala. Několik minut jsem se pozorně rozhlížela, než jsem spatřila na stromě další vzkazy: Milovala bys mě, i kdybych nebyl ten, kým sis mě vysnila?

Stále se nebojíš?

Uteč.

Zabiju tě.

To už jsem na nic nečekala a rozběhla se směrem k domovu. Brzy mi ale temná postava zatarasila cestu. 

„Co chceš?“ rozkřikla jsem se. 

Byl to on. Jeho bych poznala vždy a všude. „Chci jen tebe, zabiju tě.“ promluvil potichu.

Chvíli trvalo, než mi ta slova došla. Každý druhý by na mém místě zdrhal jako o život. Já jen stála, neschopná slova. Chtěla jsem se zeptat: Proč? Ale nešlo to.

Z kapsy vytáhl nůž, který se zableskl ve svitu měsíce. Přistoupil ke mně a jednou rukou si mě přitáhl k sobě, jako to už udělal sto krát. Jako by mě chtěl políbit. Ale teď byla situace jiná. Chystal se mě zabít. A já netuším proč. Začala jsem se bránit. Ale byl silnější, hned mě přepral a povalil na zem. Po té se napřáhl a bodl mi dýku přímo do srdce.

Buch, buch, buch… a pak nic, už jen ticho.

Jsem? Nebo už nejsem?