Autorka: Pavlína Sikorová

Jmenuje se Viktor. Je to můj jediný kamarád. Vlastně ani nevím, kdy jsem se s ním poprvé setkal, ale už to bude docela dlouho. Jak jinak by bylo možné, že o mně ví úplně všechno? Ani si nepamatuji, že bych mu toho na sebe tolik řekl. Když jsem tehdy v obchodě ukradl ty žvýkačky, slíbil jsem si, že to bude moje tajemství, protože jsem se styděl. Už od mala mi pochopitelně všude vtloukali do hlavy, že kdo krade, do pekla se hrabe. Já jsem si ale nemohl pomoct.

Asi po týdnu, když už mi to svědomí dovolilo, jsem dostal chuť na žvýkačku. A jako by mi Viktor četl myšlenky, zeptal se: „Nedáme si ty žvýkačky, které jsi ukradl?“ Řekl to jasným hlasem, který vůbec nezněl, že by mnou opovrhoval. Vytáhl jsem proto balíček z kapsy a se svým nejlepším kamarádem se rozdělil.

Nebo taky nevím, proč bych se Viktorovi svěřoval s tím, že se mým rodičům nelíbí, že se spolu bavíme. Nechápal jsem, co je na tom špatného. Viktor byl kluk jako já. Asociální a zakřiknutý. A měli jsme jenom jeden druhého. Když se ale s Viktorem rodiče seznámili poprvé, tvářili se naprosto zděšeně, jako by místo mě seděl na pohovce masový vrah s rukama až po lokty od krve. Jejich reakce Viktora natolik rozrušila, že jsem tam najednou byl s rodiči jenom já sám. Po mém kamarádovi jako by se zem slehla, ani jsem ho neviděl odejít. Matce asi bylo líto, jak se zachovali, protože brečela. Snažila se to sice zakrýt, ale já jsem slzy hromadící se jí v očích viděl. Pak mi rodiče pustili televizi a sami odešli do ložnice a nechali mě tam. Byli tam dost dlouho, a když se ke mně vrátili, sedli si mi z každé strany jeden a mlčky jsme se dívali na nějakou realitní soutěž, přestože otec „takové kraviny“ obvykle hned s úvodní znělkou přepínal.

Viktora jsem pak nějakou dobu neviděl. Když za mnou konečně jedno odpoledne zase přišel, nic mi neřekl, ale já věděl, že mu v tom bránili moji rodiče. Byl jsem na ně kvůli tomu hrozně nazlobený, ale nechal jsem si to všechno pro sebe, abych o svého jediného kamaráda zase nepřišel. Bylo to ale těžké, protože se se mnou rodiče od toho nevydařeného seznamování snažili trávit více času a neustále mě tahali na různé schůzky s cizími lidmi a nutili mě si s nimi povídat. Všichni navíc kladli hrozně všetečné otázky, které mi nebyly příjemné. Přišlo mi, že mě zkoušeli oddělit od Viktora a současně mi to chtěli vynahradit. Nechápali ale, že jsem o to ani trochu nestál.

Nakonec mě poslali na nějaký tábor. To mi bylo asi devět, už si to přesně nepamatuji. V té době jsme se s Viktorem rozhodli, že nebudeme dbát na to, že nikdo naše přátelství neschvaluje. Jednou jsem dokonce svého kamaráda vzal na jednu z těch schůzek, kam mě zejména matka často tahala. Udělali jsme to jako překvapení, nic jsme jim předem neřekli. Viktor se najednou objevil a mámu tím zase rozbrečel. Paní, ke které jsme tehdy šli, nehnula ani brvou. Začala si se mnou i s Viktorem povídat a doopravdy se o nás zajímala. Potom, když jsme skončili, prohlásila, že by mi nemusel uškodit ten tábor. Vlastně ani jednomu z nás, protože bychom tam jeli spolu. Matka brečela ještě víc, ale souhlasila. Já jsem z toho byl nadšený. Budeme tam s Viktorem jenom spolu.

Nikdo mi ale neřekl, že tam budu s krátkými přestávkami už sedmatřicet let. Naštěstí mě Viktor nikdy neopustil. Ze začátku se sice bál všech těch lidí v bílých pláštích a urazil se pokaždé, když jsem si dal nějaký vitamín. To se pak obvykle na poměrně dlouhou dobu ztratil. Ale vždycky se vrátil.

Vždycky.