Autorka: Veronika Šebková

Je mi 20 let a žiji v panelovém domě ve středu Hradce Králové sama, jen s mojí kočkou Amálkou. Kdybyste se mě zeptali na otázku táhnoucí se už několik století, kdo je lepší jestli kočky nebo psi, vykřiknu bez jakéhokoliv zaváhání - kočky! Psi jsou totiž moje noční můra. Jakmile vidím někde někoho se psem, okamžitě splynu s okolím jako chameleon, aby si mě ta chlupatá příšera nevšimla. Sice pak mám někdy na kalhotách bodláky a ve vlasech jehličí, když zrovna splývám v parku, ale věřte, že vím, co dělám. Ne vždycky jsem byla takový antipsofil, můj život se takto razantně změnil až po jedné zvláštní události. Protože vím, že si v tuhle chvíli myslíte, že jsem blázen, povím vám tedy můj příběh, i když ho vyprávím nerada, protože se za něj trošku stydím. Seběhlo se to takhle.

Školní rok už pomalu předával žezlo letním prázdninám a já jsem byla ve výborném rozpoložení. Čekaly mě totiž poslední dva dny ve škole, od kterých se však už nedaly čekat žádné testy, zkoušení a úkoly. Měla jsem volné odpoledne, bylo krásné slunečné počasí, a tak jsem sedla na kolo a rozjela jsem se ke své kamarádce Báře, jejíž rodina vlastní největší statek v okolí. Těšila jsem se, že třeba uvidím koťátka, která se narodila minulý týden, avšak osud nebo spíš Barči mamka mě ten den určily vidět jiná mláďátka. Jakmile jsem totiž opřela kolo o zeď stáje, už se ke mně blížila obrovská osoba, kterou jsem, i když jsem chtěla, prostě nemohla přehlédnout. Maminka Báry je totiž velmi prostorově výrazná, ale ve stejné velikosti jako tělo má i srdce. Neznám žádného jiného člověka, jenž by byl tak hodný, milý a neustále usměvavý.

„Verčo, Dorotce se narodila štěňátka, pojď se na ně podívat.“ volala na mě už z dálky.  Za ní se vynořila Barča, z jejíhož výrazu jsem vytušila, že bez návštěvy štěňat dnes prostě neodejdu. Vydala jsem se tedy se smíšenými pocity k voliéře pro psy. Ne, že bych se nechtěla podívat na roztomilá štěňátka, avšak děsila mě jejich maminka. Dorotka totiž nebyla pes, ale tele. Když jsem se blížila k voliéře, uslyšela jsem štěkot, což mě uklidnilo, protože jsem si vzpomněla na slova mé babičky: „Pes, který štěká, nekouše!“. A i když Dorota málem roztrhala pletivo, já jsem s klidným výrazem postupovala stále blíže. 

V tu chvíli mě však předehnala Báry maminka a voliéru bez jakéhokoliv varování otevřela. Čekala jsem, že se vyřítí Dorota, stalo se však něco jiného. Bára mi totiž nějak zapomněla říct, že v té voliéře Dorotka nebydlí sama. Vyběhli na mě dva černí ďáblové, jejichž rasu by nejspíš nedokázal určit ani ten nejlepší kynolog. Já bych je nazvala pouliční směskou. Tyhle dva mírumilovní pejsci, jak je později nazvala Barči mamka, se na mě okamžitě vrhli a já přestala vnímat své okolí. Připadala jsem si jako kolotoči, křičela jsem, snažila jsem se utéct, ale pořád jsem kolem sebe viděla jen černá těla a jasně bílé zuby. Po nějaké době se Bářině mamince konečně podařilo psy ode mě odtrhnout a zavřít je. Já se jakoby probudila a ucítila palčivou bolest na spodní části zadnice. Baruška s maminkou na mě spustily vlnu omluv, já se však jen snažila udržet kamennou tvář, jelikož bolest začínala být nesnesitelná a já nechtěla, aby na mně něco poznaly. Rychle jsem se tedy s překvapenými statkářkami rozloučila, sedla jsem na kolo a vyrazila domů. Řeknu vám, že tahle cesta byla tou nejhorší v mém životě. Na sedátku kola jsem seděla tzv. na půl zadku, přesto jsem se pocitu bolesti nemohla zbavit. Hned jak jsem dojela domů, vběhla jsem do koupelny, kde máme na zdi vysoké zrcadlo. Sundala jsem si kalhoty, otočila jsem se k zrcadlu a v tu chvíli se mi potvrdily mé nejčernější obavy. Na spodku mé pravé půlky zela velká krvavá rána. Bylo mi jasné, že tohle si sama neošetřím, a proto jsem se vydala do kuchyně, kde seděli taťka s mamkou. „Mami, já bych potřebovala něco vydezinfikovat.“ špitla jsem nejistě a stáhla kalhoty. „Co si dělala?“ zeptala se mě mamka po důkladném prohlédnutí rány. „Kousnul mě pes.“ řekla jsem co nejtišeji. V tu chvíli se kuchyně náhle otřásla pod hurónským smíchem mého tatínka. „On ji kousl pes do zadku, tak to když budu někomu povídat, tak mi neuvěří!“ lezlo z něj pomalu mezi záchvaty smíchu. Takže místo nějakého politování jsem byla své rodině akorát pro smích, tomu tedy říkám rodinná solidarita. Věřte, že prázdniny strávené tím, že si musíte každé ráno a večer mazat ránu na zadku a nemůžete se jít ani koupat, aby se vám do ní nedostala nějaká infekce, jsou opravdu příšerné.

Doufám, že po přečtení tohoto příběhu alespoň trochu pochopíte moji psofobii. Já se každopádně od té doby nedržím radou mé babičky „Pes, který štěká, nekouše!“, ale heslem „Pes, který štěká, někoho kryje!“.