Autorka: Michaela Mašková

Tony Hadkins by nikdy nevěřil, že se jednou ocitne na parapetu okna ve 122. patře newyorského mrakodrapu. Moc dobře si pamatoval, že měl strach z výšek. Ne, strach bylo špatné slovo, měl přímo hrůzu z výšek. Znal ten pocit až příliš dokonale: Srdce bušící tak divoce, že mu mohlo každou chvíli přerazit žebra. Bolest za očima, když se mu snažily vylézt z důlků, hnané enormním tlakem v lebce. Závrať. Závrať tak silná, že se mu rozhoupal žaludek jako na výletní lodi chycené v bouři.

A přesto –

(I believe I can fly)

– ty pocity utichaly s každou vteřinou. Dole pod ním – 121 pater pod ním, připomněl si – se ulice hemžily miniaturními tvorečky. Přesně jako v mraveništi, všichni sledující předem dané cestičky. Na čtyřproudé silnici závodily stovky aut nejrůznějších značek a barev.

Závrať zmizela, jak se mu tělem rozléval adrenalin. Pche, chodit přece umí každý, ale létat… Tony si začínal připadat výjimečný. Chtěl –

(I believe I can touch the sky)

– vzlétnout k obloze, k polednímu slunci, které svými paprsky spalovalo všechno pod sebou. Také chtěl být nade vším, vzlétnout tak vysoko, až by ho ze země nemohli vidět.

Bylo to poprvé od chvíle, co se přestěhoval do tohoto bytu, kdy okno zůstalo otevřené. Díval se na něj už předtím, mnohokrát předtím, jenže –

(I think about it every night and day)

– tehdy necítil svěží vzduch otírající se o jeho tělo. Samozřejmě, Tony věděl, že o čistém vzduchu se v centru New Yorku mluvit nedalo, ale i tak, vzduch z ulice se tolik lišil od toho uvnitř.

Vzrušení dosáhlo vrcholu. Už nemohl odolat. R. Kellyho hlas už nebylo možné dál ignorovat.

A pak andulka jménem Tony Hadkins – to jméno dostal od nejmladšího člena rodiny, pětiletého Jeremyho, cedulka visela na kleci a teď se houpala v průvanu – roztáhl křídla, několikrát s nimi máchl a –

(Spread your wings and fly away)

– vzlétl k šedivé obloze, do víru velkoměsta.