Autorka: Kateřina Halamová

Narodila jsem se v roce, kdy prezidentem České republiky byl Václav Havel. Česká republika se stala členem UNESCO. V Temelíně se demonstrovalo proti jaderné elektrárně. A já jsem se přesně, prvního dubna vyskytla na světě. Někdy si říkám, že příroda si pěkně pohrála. Zajímavé datum, už to předpovídalo, že to se mnou nebude tak jednoduché.  Jsem ve znamení Berana. Tudíž mi příroda dala do vínku tvrdohlavost. Ale jak bylo v jednom známém českém filmu. Radši si to posrat podle svého, než aby ti to posrali druzí. Byla jsem první dítě, první vnučka. No zkrátka mi bylo předurčeno, že budu rozmazlená sladká holčička. Což se naštěstí nepotvrdilo. Byla a jsem svá. Originální a teď už můžu říct vyrovnaná žena.

Dětství bylo fajn. Užili jsme si ho na sto padesát procent.  Kupovali, jsme si žvýkací cigarety, limonády ve skle, lékořicové pendreky a žvýkačky Pedro a Vlnky ke svačině do školy.  Chodily jsme do Sokola a tancovat.  Dlouho do večera jsme si hráli na hřišti. Jezdily na dětské tábory, k babičce a na dovolenou.  Nějak naše dětství minula doba chytrých mobilních telefonů a hlavně doba Facebooku. Byla to doba poděděných Nokií 3310, které nám naši tátové věnovali. Měly jsme víc času mezi sebou mluvit, protože jsme měli kredit a telefonovat a posílat SMS bylo drahé. Neřešily jsme, co máme na sobě ,nosily jsme, co dům dal. Pořádali jsme dětské narozeninové oslavy, na kterých se skákalo v pytli, zpívalo a hráli úžasné hry. 

Ráda na ty doby vzpomínám. Do ničeho jsme se nehrnuly, první lásky, první cigarety a první pivo. To přišlo až někdy okolo šestnáctého roku. Když vidím, jak se doba posunula a dvanáctiletí kluci, po mě chtějí připálit. Čtrnáctileté holky, brečí z cigaretou v puse, že je nechal jejich o deset let straší přítel.  Je mi z toho tak nějak špatně. 

Dnešní děti neumí být dětmi. Nechtějí si užít dětství. Ale to je přece nejkrásnější část života být bezstarostným dítětem.  Nechápu, kam spěchají. Být dospělí a rozumní na to mají celý život. Tak proč nezůstat o trochu déle dítětem???