Autorka: Veronika Veberová
Dneska jsem si poprvé přiznala, že ztrácím svůj hlas. Moje nitro ztichlo a ať dělám cokoliv, všechno je neuvěřitelně prázdné. Moje stopy se někam vytratily a moje identita zmizela s nimi.
A tak jsem vystoupala nejvýš, kam jen to šlo a teď se dívám na to rozlehlé město pode mnou. Vypadá prázdně a vzdáleně a já se ptám, když nepatřím tam do něj, tak kde je vlastně moje místo? Kam se podělily ty sny, co jsem si chtěla vyplnit a hlavně, kde je ta vůle chtít tenhle chaos přeměnit na něco hezkého? Nikdy jsem se nevzdávala, tak proč jsem s tím začala teď?
Přesadila jsem se do krásného, uzamčeného skleníku, ale dýchat v něm nemohu. To pozlátko mi nestačí. Nemá hloubku, v které bych znova zakořenila a časem možná i znova vykvetla. Ale hlavně už to nejsem já.
Dívám se na sebe do zrcadla, a i když odraz je pořád mou věrnou kopií, přijde mi, že vidím ducha. Ducha té ženy, kterou jsem kdysi bývala. Její vášeň, její láska k vodě, zemi a stromům, její jedinečnost se rozplynuly. A místo ní jsem tu zbyla já. Vypadám ztrhaně a křehce. Vypadám nešťastně. A proč vlastně? Mám pocit, že mě mí lidé nemohou slyšet, že odsud z toho přeplněného místa nemůžu křičet. Nemám co křičet, protože už nic krásného necítím. Všechna moje slova jsou prázdná... Nemůžu pomáhat ostatním, když sama jsem na tom takhle.
Kam se poděl ten vyšší záměr, předurčení, podle kterého jsem se tu ocitla? K čemu teď jsem?
Nechce se mi truchlit nad tím, co jsem ztratila. Chci jen najít cestu k silnější a lepší ženě a konečně se zhluboka nadechnout. Chci si být jistá sama sebou. Věřit si a hlavně začít znova milovat život. Být pokorná a vděčná. Vědět, že jsem to doopravdy já.
Dneska jsem si také po dlouhé době dovolila vzpomenout si na rodiče. Slyšela jsem v hlavě jejich hlasy, jejich ujištění o podpoře a lásce. A najednou jsem pocítila tak ohlušující hněv. Došlo mi, že oni by mě taky nepoznali. Nejsem tou ženou, kterou vychovali.
Byla bych pro ně cizincem. Dokázali by mě ještě milovat? Zasloužila by si vůbec ta moje prázdnota jejich lásku?