Autorka: Monika Šurinová
Mrazivý podzimní vítr, barví tváře do červena a nebe nad farmou hraje všemi možnými barvami. „To je taková nádhera.“ říká si mladá žena pro sebe a na tváři se jí usazuje úsměv. S pocitem klidu a pohody pozoruje nebeskou paletu. Tu nad tím vrcholkem se mísí šedost mraků se žlutou ospalého slunce za nimi. Nad další horou je vidět kousek šmolkově modré s nádherně růžovými červánky, a kdyby se o kousek pootočila a zahleděla se nad pastvinu, viděla by čarovný měsíc, rozverně pomrkávající na své sluneční dvojče. Takové chvíle klidu, po náročné práci v kravínu, milovala. Chvíle, kdy může jen tak postávat a obdivovat krásy Norských hor, jež ji snad nikdy nepřestanou naplňovat úžasem a posvátnou úctou k Bohyni, Matce. V těchto chvílích dokázala, byť jen na kratičkou dobu, uvěřit, že její minulost je už opravdu jen minulostí.
Vítr zesílil, chlad pronikl několika vrstvami oblečení a rozechvěl ji. Její výraz se počal pozvolna měnit z uvolněného v odhodlaný, její pohled nabil na ostrosti a ústa se semknula do přísné přímky. Rozverná víla se během několika vteřin proměnila v tvrdou bojovnici.
„Myslela sis, že přede mnou utečeš, moje milá Nelly? Že se schováš před minulostí, má drahá? To by přeci nešlo. Ty mi patříš!“ Zní jí v uších, tolik nenáviděný, šepot z její neveselé minulosti. Po zádech jí přebíhá mrazení, jako by stál přímo za ní, i když ví, že je to jen klam. Pomalu se k němu otáčí čelem.
„Mýlíš se, Azazeli. Nikdy jsem ti nepatřila a nikdy patřit nebudu. Opusť toto místo, nemáš nade mnou žádnou moc.“ Ani na chvilku nezvýší hlas, přesto její slova sviští vzduchem, jako prásknutí bičem. Večerní chlad jí jako odpověď přináší jeho krutý smích. „A co je tedy tohle?!“ ptá se černokněžník posměšně a zpod černého kabátu vytahuje malý ametystový flakón. „Neměla bys zapomínat, co jsi mi věnovala, princezničko.“ Poslední slovo zasyčí, takže zní, spíše, jako nadávka.
Nellyiny, původně, oříškově hnědé oči se barví do sytě fialové, protkané bílými žilkami. V blízkosti flakónu můžeme spatřit její dávnou podobu. Na chvíli je opět ametystovou vílou, kterou bývala, než flakón s písní svojí duše, věnovala muži, v jehož lásku věřila – Azazelovi.
Azazel se vítězně usmívá, ale jeho radost netrvá dlouho, protože Nelly mávne rukou, jako by odháněla nějaký otravný hmyz a opět tu před ním stojí obyčejná žena s obyčejně hnědýma očima, ve kterých je klid, jaký tam nikdy dříve nebyl.
„Vím, co jsem ti, ve své naivní víře, ve tvou lásku, svěřila, tyrane. Ale jak vidíš, nezemřela jsem, jak můj národ věří, že se stane, když se oddělíme na dlouhou dobu od písně svojí duše. A ty už nade mnou nemáš žádnou moc. Já už se tě, totiž, nebojím, Azazeli.“
Tu se ze všech možných stran začínají scházet lidé, konečky prstů jim jiskří kouzelnou energií a tvoří kolem černokněžníka malý kruh. Ten uzavírá vysoký, pohledný muž, který natáhne svou ruku k Nelly a ona ji s láskyplným úsměvem stiskne.
„Ale, jak je to možné?!“ neudrží se tyran, zvyklý na poslušnost a ustrašenost. „Myslíš si snad, že tenhle obyčejný smrtelník, tě může přede mnou uchránit?!“ V očích se mu míhají plameny, dědictví po démonovi, po kterém byl pojmenován.
„Jistě, že by to můj muž zvládl, Azazeli, kdyby to ovšem bylo potřeba, ale není. Možná, že máš veškerou mou vílí magii, ale já našla novou. Držíš v ruce píseň mojí duše, ale má duše už je jiná. A tak jsem si našla novou píseň, Azazeli. A s ní ke mně přišla i pradávná magie. Průzračně čistá a nezkažená utrpením. Je to mocná síla, na kterou, ty, nikdy nedosáhneš, protože je tvoje srdce tvrdé, jako kámen. Já mám lásku, Azazeli, mám rodinu a život, který chci žít. Co máš ty?“ Její otázka se nese vzduchem, jako zahřmění a ještě, než se vrátí v ozvěnách, pohltí tyranského černokněžníka, jenž chtěl ovládnout veškerou magii, zářivě bílý proud energie, seslaný z rukou Nellyiny nové rodiny. Uprostřed kruhu zbývá už jen hromádka popela. „Co máš ty?“ šeptají tiše hory.