Autor: Martin Konečný

Byla sobota, pochmurné listopadové ráno a já coby 14letý puberťák  jsem toužil snad jako všichni moji vrstevníci po dobrodružství. Jenže rodiče mě vždycky uklidili o víkendu na chatu za babičkou a tak mě za chvíli znudilo koukat, jak stahuje králíky, nebo jak si se mnou povídá o tom, co nového ve škole, kolik jsem měl jedniček a jestli už mám holku. Byl jsem typicky městské dítě a tak mi ty víkendy přišly trochu jako utrpení.

Čas ale pro nás mívá nejedno překvapení! Když jsem o měsíc dříve šel se zbožnou babičkou v neděli do kostela a nudil se sám v lavici, protože babička aktivně zpívala chorály někde v patře nade mnou (stejně to ale asi byla výmluva, aby mě měla na očích), přisedl si ke mně velmi neochotně asi stejně starý kluk, kterého tam jeho rodiče vyloženě strkali. Bránil se všemi silami, chtěl odejít, ale neměl šanci. Sklesle se usadil vedle mě a když jsem mu tiše řekl, že jsem tu taky vlastně jenom z donucení a že mě to tu vůbec nebaví, co tu ten pán s legračním bílým hábitem povídá, začali jsme tiše nadávat na svoje rodiče oba. A tak se z nás stali kamarádi. Podnikali jsme dobrodružné výpravy do okolí a dělali různé lumpárny.

Jednu zamračenou chladnou sobotu, když jsem zase seděl na zápraží, cucal čaj s medem a přemýšlel, co asi tak teď Filip dělá (to byl ten můj kamarád z kostela), se za mnou přihnal na kole, div z něho před chatou nespadl. „Čau“ volal na mě vesele už z dálky. „Čau...“ pozdravil jsem udiveně. Nechápal jsem, že v tomhle nečase má ještě energii jezdit na kole. Ale byl jsem rád, že ho vidím. „Jak je?“ „Proto jsem za tebou přijel! Je dobře a kámo, našel jsem kousek od vesnice takový rozpadlý kasárny, co se tam jet podívat? Pojeď, bude to super!“ přesvědčoval mě „má tam i strašit!“

„Jo, a my potkáme ducha, ne?“ rozesmál jsem se „ty si blázínek. No ale co, než se tady nudit ...buď ve dvě u kostela. Sejdeme se tam.“ „Tak jo“ odpověděl mi Filip s úsměvem. Nasedl na kolo, zacinkal na pozdrav a zmizel za vysokými stromy.

Babička mě volala dovnitř. Potřebovala asi s něčím pomoct. Otráveně jsem se zvedal a starostlivě koukal na tmavé mraky, aby nám nepřekazily tu dobrodružnou expedici. Už aby bylo odpoledne. „Babi?“ připomněl jsem se „můžu s Filipem odpoledne na jeden výlet? Bylo by to jenom tady někam kousek...“ „A kam?“ ptala se starostlivě „aby jste nezmokli, kluci, podívej se, jak je to tam venku zatažený, jako by se tam snad čerti ženili...“. „Snad nezmokneme no... babi nevím moc kam, to ví Filip, byl tam a prý je to tam moc zajímavý!“ Babička přemýšlela. Bylo vidět, že se jí do souhlasu moc nechce. Měla o mě asi starost. „Musíš mi ale slíbit, že kdyby začalo pršet, tak se vrátíš! A do sedmi doma.“ „Neboj babi. A děkuju.“

Nejtěžší úkol byl vyřešený. Před druhou hodinou jsem osedlal svého ocelového oře a šlápl do pedálů. Před kostelem jsem byl o pár minut později kvůli projíždějícímu vlaku. Filip mě za to hned sjel. „Řeklo se ve dvě!“ „Já čekal, až projede vlak, nejsem Tleskač, aby mě to kolo lítalo!“ „No dobře, dobře, tak hlavně už pojeď“ zabručel nedočkavě a vyrazili jsme.

Cesta vedla známou polní, teď docela zablácenou cestou podél křížové cesty, lemované statnými, pevnými duby. Za chvíli jsme ale z cesty sjížděli na úzkou lesní silničku. „Neboj, tady sotva něco jezdí“ ulidňoval mě „ještě tak kilák a jsme tam...“ Z kilometru se vyklubaly dva a protože jsme se trošku motali, nakonec čtyři. Jeli jsme jak blázni a tak jsem byl docela vyřízený. Dojeli jsme před takovou zvláštní stavbu. „Dřív to byly vojenské kasárny“ poučoval mě „dneska to je rozpadlej barák ale je docela zajímavej, dá se tam jít i do sklepení a s trochou štěstí i na střechu.“ Koukal jsem na tu ruinu. Jako by se tady zastavil čas...

Stála na docela velkém, ale úplně zarostlém obdelníkovém pozemku. Samotná budova neměla ani okna, ani dveře, zato všude ve zdech byli vidět stopy od kulek. Všude byl bordel, špína, tu a tam už ani zeď nevydržela a tak místy byly jenom sutě. Vypadalo to jako hodně zvláštní místo, připadal jsem si tu tak nějak divně, stísněně. „Nečum a pojď tu prolézat, musím být v pět doma“ vyrušil mě Filip z kochání. Spíš jsem zíral s otevřenou pusou. Něco takového jsem ještě neviděl.

Následoval jsem ho v jeho krocích. Opatrně jsme se prodírali mezi jednotlivými místnostmi. „Proč vůbec tohle nikdo neopraví? Copak to není státu?“ „Nene, je to v soukromých rukou jako spousta staveb ale jak je vidět, moc se o to ty lidi tady nestaraj.“ „Počkej“ řekl jsem vyděšeně „takže my vlastně neoprávněně lezeme na soukromý pozemek!“ „Klid, nikdo tady není a nebyl. A dlouho asi ještě nebude. Co mi říkali naši, tak tady neviděli nikoho už snad patnáct let nebo co. Co je to s tebou? Ty a bojíš se?“

Doprohlédli jsme si celý barák včetně sklepa, kde jsem našel nějaký starý knoflík, asi z nějaké vojenské uniformy, tak jsem si ho nechal pro štěstí. Na střechu jsme ale nelezli, jednak asi ani nebylo jak tam vylézt a stejně by přes ty vysoké stromy nebylo nic vidět. Ještě jsme prozkoumávali zahradu. Uprostřed ní byla záhadná studna. Na ní jako takové asi nic záhadného nebylo, ale ačkoliv všude jinde to bylo zarostlé až hrůza, v její bezprostřední blízkosti to vypadalo na anglický trávníček. „Divný...“ „Možná tady straší“ řekl mi Filip a nečekaně na mě ze zadu vybafnul. „Seš blbej! Víš jak jsem se leknul?!“ „Ty s tím naděláš“ rozsemál se „a to jsem ti chtěl říct, co se tady údajně stalo. Ale jak na tebe koukám, pan ustrašenej asi není úplně ve formě, co?“ rozesmál se. Ani jsem nevěděl, jestli ten smích brát jako srandu nebo jako urážku.

„Povídej“ vybídl jsem ho. Byl jsem zvědavý, co z něho zase jednou vyleze. Záhady jsme měli rádi oba. „Máš plínku, aby ses nám tady z toho nepočůral strachy?“ útočil na mě. „Neser a mluv, nebo sedám na kolo a jedu pryč.“ „Dobře“ rezignoval „tak dávej pozor. Za války, když tohle teda byly ty kasárny, tak tady místní vojáci jednoho dne znásinili a zabili malou holčičku, která se pohybovala nebezpečně blízko tohodle pozemku. Bylo tam sice zákaz vstupu ale ...nějaká malá holka z toho rozum mít nemohla. Mrtvolu pak údajně vhodili právě do téhle studny. Její voda se občas zbarvuje krví a i kolem ní se dějou záhadné věci...“ Podíval jsem se rychle do studny. Voda v ní se ale zdála čistou. Filip se rozesmál. „Snad sis člověče nemyslel, že fakt bude krvavá? A nebo že by tam snad ještě ta holka plavala“ popichoval mě a vyloženě si ze mě dělal legraci. Ani jsem si nebyl jistý, jestli si tu pověst nevymyslel za tu chvíli, co jsme kasárnama prolézali.

„Tak a dost, jedu pryč!“ rozzlobil jsem se a vztekle zahodil petku od pití někam do vysoké trávy před sebou.“ „Tak si jí aspoň zvedni, nebudeš jí přece tady nechávat, že jsou prasata jiný lidi a občas tady spávaj béčka, je jedna věc. Ale my prasata nejsme, já teda určitě ne.“ „No jo no“ řekl jsem otráveně a chtěl jsem jí ze země zvednout. Věděl jsem, kam dopadla. Ale šátral jsem marně. „Filipe!“

„Co je?“ „Ta flaška nikde není.“ „Co to meleš, ukaž“ trochu mě odstrčil a začal po litr a půl velké flašce pátrat sám. „To není možný s tebou, kam si jí zahodil?!“ „Přede mnou někde byla, vždyť si to viděl sám, kam mi asi tak spadla.“ Začali jsme hledat oba. Pročesávali jsme každý kousek trávy, centimetr po centimetru. Viděli jsme oba zhruba, kam spadla. Ale ani jeden z nás jsme jí nemohli najít. „Se na to vykašli...“ navrhoval jsem mu „přece mi neříkej, že seš takovej pan ekolog, aby si musel tady sbírat každou flašku.“ „Nejsem ekolog. Ale do čeho budu za chvíli na zahradě střílet ze vzduchovky, to teda nevím. Táta už ty Coly nekupuje, prý jsou moc drahý. Tak chci aspoň ty petky!“, vyšiloval.

Ať jsme hledali, jak chtěli, petka nám prostě zmizela před očima. „Jsme taky slepí jak patrony“ mávl nakonec Filip rukou „počkej na mě, jenom využiju, že je ve studni ta voda, trošku si opláchnu ruce a otřu vodou bundu, se podívej, vypadám jako prase!“ Došel sotva pár kroků ke studni, když zavrávoral. Div, že nespadnul. „Filipe, stalo se ti něco? Je ti blbě?“ optal jsem se ho starostlivě. Ještě aby mi tady někde omdlel. „Já tě za ty tvý srandičky jednou zabiju“ díval se na mě nevraživě. Nechápal jsem. Ukázal mi rukou ke studni. Její voda byla zbarvena krví.