Autor: Jan Beneš

Den 1

Artefakt je neuvěřitelný. Krychle, jenom třicet centimetrů velká. Ty značky co má na povrchu mi připomínají klínové písmo, jen jakési čárky a tečky vytlačené do povrchu krychle. Nemám ponětí, jak tohle můžu rozluštit. Jack si myslí, že je to zpráva od boha. Hlupák. Nechápu, jak může mít takové vzdělání a pořád věřit povídačkám.

Den 3

Je nás tu celkem pět. Každý s nejméně třemi doktoráty z jiných oborů. Nikoho z nás ale nenapadlo nic, co by nám pomohlo pochopit, co před sebou máme. Obal je prý vyrobený z uhlíku, titanu a olova, poskládaných dohromady způsobem, který by neměl být možný. Tom, MIT odborník, říká, že nezvládl přijít na nic, co by naznačovalo, že ten artefakt je nějaká forma technologie. Přivedl mě ale na nápad.

Den 49

Měl jsem pravdu. Ten jazyk je dvojková soustava. Všechno je to poskládané do řetězce z 64 znaků v binární formě, oddělených jakými si křížky. Nejspíš ekvivalent mezer.

Den 98

Pokaždé, když si znaky na té krychli prohlédnu zblízka vlastníma očima, tak mě rozbolí hlava. Kate ale tvrdí, že artefakt nic zvláštního nevyzařuje. Možná jen to jen únava.

Den 102

Když jsem dnes prsty přejel po znaku, který by měl matematicky značit jedna, přísahal bych, že se modře rozsvítil. Nemohl jsem to ale zopakovat.

Den 133

Krychle je teď skoro to jediné na co myslím. Nechci spát ani jíst. Chci jenom zjistit, co se děje uvnitř. Co se na ní píše? Občas mám pocit, jako by mě volala k sobě.

Den 175

Lituji, že jsem Tomovi věřil a řekl mu o tom zářícím znaku. Myslel si, že se uvnitř něco skrývá a i přes mé protesty se pokusil artefakt otevřít hrubou silou. Ochranka mě držela zpátky. Sotva se ale jeho pilka dotkla povrchu, tak z krychle vyšlehl elektrický výboj a zabil ho. Tak je to správně. Kostce nesmí nikdo ubližovat.

Den 211

Jsem si teď jistý. Znak se mi podaří rozsvítit vždycky jen jednou denně. Není to ale jenom znak jedna. Jsou to i šestnáct, dvacet devět a šedesát čtyři. Musí to být nějaká kombinace. Mám ale pokračovat? Mám vůbec právo nahlédnout dovnitř?

Den 212

Něco jsem si uvědomil. Jedna není jedna, jedna je nula. Nepočítá se.

Den 236

Patnáct, dvacet osm, šedesát tři. Uslyšel jsem je. Hlas bohů je tak nádherný, nepopsatelný. Řekli mi, ať vyčkávám. Příště se mi zjeví sami.

Den 240

Všichni v zařízení jsou konečně mrtví. Kacíři. Rouhači. Odmítli světlo našich spasitelů. Mí páni mi řekli, jak to mám udělat a teď jsou všichni ti rouhači mrtví. Dobře jim tak. Nikdo mimo toto zařízení o mých pánech neví. Nikdo jim nemůže teď ublížit. Já se o ně postarám, dokud nenabydou sil.

Den 257

Zjevili se mi. Řekli mi, co mám udělat, abych je přivedl zpět do tohoto světa. Řekli mi, že je kdysi zradila jejich poslušná stvoření, kterým pomáhali stoupenci zla z jiného světa. Zapečetili mé pány pryč. Já je ale přivedu zpět. Taková pocta. Cítím, jako by tohle byl celý důvod mé existence.

Den 263

Jsou zpátky. Přivedl jsem je zpět. Jsem tak šťastný. A zbytek světa brzy mé štěstí pochopí. Mí páni jim ukážou správnou cestu ke světlu. Já se ale nejdřív musím zbavit tohoto fyzického těla, abych se s mými bohy mohl spojit. Přeci jen, oni nemůžou mít někoho jako já, podřízeného pudům těla. Jediný komu musím být podřízený, jsou oni. Ano. Dnes večer se toho těla zbavím a stanu v jejich síni na vždy ve štěstí a zbytek světa se k mému štěstí jistě brzy připojí.