Autorka: Veronika Veberová

Sypu se jako čaj,

utíkám, i když nemám nožičky,

a letím a nevím kam.

Jsem život, takový, co tu byl před stovkami let a i ten, co je tu teď. Neusmívám se ani nepláču,  prostě jsem. Znám všechno a všechny, ale neznám sám sebe. Nevím, jaký budu zítra, natož za desítky, stovky let. Na rozdíl od přírody já nevidím dopředu. Neplánuji jako ona ani to tak nejde. Mám být tajemný a nepředvídatelný. Mám šokovat. Já beru nebo dávám. Někdy mi děkují, jindy mi spílají.

Lidé se mě bojí víc než tmy nebo pavouků. To by neměli. Nevkládám jim zlá, ničivá slova do úst,  nerozvracím jejích rodiny. Plním jen to, proč tady jsem.

Říkají, že jsem nespravedlivý, ale tak to není. Lidé nevidí celý obraz, ale jen jeho malou část, a proto nerozumí. Dávám jim krásné prožitky a vzpomínky, zároveň musím něco brát. Říká se tomu životní rovnováha. Jak jinak by ocenili dobré, kdyby neznali špatné?

Musí vidět obě strany, aby teprve dokázali ocenit tu lepší z nich. Zato nemusí znát všechno, aby mohli žít. Pro některé utíkám příliš rychle, pro jiné se pomalu vleču. Plynu však pořád stejně. Jsem jako klavír, který nepotřebuje naladit. Hraju tak, jak mi určí. Odpovídám tak, jak na mě mluví. 

Před lety jsem daroval život jednomu chlapci. Byl opravdu výjimečný. Stejně jako všechny děti žil přítomností. Jeho svět byl tak pestrý a plný. Sledoval jsem ho každý den a učil se od něj věci, které jsem si za těch tisíce let nedokázal osvojit. Ukazoval mi, že i já můžu být rozmanitější. Že i já mohu dávat víc, než jsem si myslel.

Z chlapce se stal muž a najednou bylo všechno jinak. Jednoho dne se probudil a uvědomil si, že neslyší sám sebe. Že radost zastínily povinnosti a on byl tak zahlcen prací, že neměl nic, ani jednu malou malinkatou věc, která by ho dělala šťastným. A tak vzpomínal na dětství, na krásu a bezstarostnost a celkově na tu pohodu, když se radoval jenom z toho, že může běhat po ulici a snažit se doběhnout jedoucí auta. Nedokázal v sobě vyvolat podobnou radost, i když se snažil sebevíc. A tehdy jsem si přiznal, že nabízím a dávám život, který ale není lehké žit. A styděl jsem se. Styděl jsem se za to, jaký doopravdy jsem.

Bylo mi smutno z toho, jak se trápí a hledá se. Bylo mi smutno, protože jsem věděl, že s tím nic nezmůžu. Musel jsem sledovat, jak je nešťastný a jak bojuje nejen se mnou, ale i sám se sebou. Stal se z něj stín toho človíčka, kterým býval předtím. A mně se mohlo srdce rozskočit, i kdy žádné nemám. Tak moc jsem chtěl zasáhnout a pomoct mu. Jenže to já nesmím, nemám ani jak. A tak jsem já, samotný život, přišel o někoho tak drahého a potřebného. V ten den jsem poprvé pochopil, co je to ztráta. Jak tíží, jak bolí. Jak dokáže změnit.

Nějakou dobu jsem sám na sebe zanevřel, vinil jsem se z jeho odchodu. Nebyl jsem pro něj dost dobrý, nedal jsem mu všechno to, co potřeboval, říkal jsem si. Nutil jsem se držet si od lidí odstup, plnit si svoje povinnosti a vrátit se do té své ulitky, v které jsem se vždycky skrýval. Ale přišel jsem si tam prázdný. Pak jsem si vzpomněl na svého chlapce a na to, jak žil danou chvílí. Jak si užíval to, co bylo. Viděl svět barevný, i když barevný úplně nebyl.