Autor: Martin Klecán

Podle mapy by to mělo být někde tady. Složil jsem nářadí a rozhlédl se kolem. Víceméně rovinka, jen místy byla kůže lehce zvlněná svalstvem pod ní.

„No tak jdeme na to.“ Zvedl jsem krumpáč a řádně se rozmáchl. Hned po prvních dvou nebo třech ranách zazvonilo železo o kost. Moje výpočty byly evidentně nepřesné, trefil jsem žebro. Posunul jsem se kousek vpravo a znova se rozehnal motykou. Tady už to šlo.

Dostat se skrz chvíli trvalo. Nakoukl jsem dírou dolů. Bylo tam. Fajn. Tak teď už se k němu jenom dostat.

Ukázalo se, že mnou vykopaná díra je příliš úzká, abych se jí protáhl. Chvíli jsem stál a přemýšlel. Nakonec se nedalo dělat nic jiného, než se do žeber pustit znova. Po několik pořádných zásazích kost praskla, ale zlomit se nechtěla.

„Měl jsem si vzít pilu,“ láteřil jsem a ze všech sil zapáčil sochorem. Pot se ze mne lil proudem. Žebro vzdorovalo dlouho, ale nakonec si dalo říct a zlomilo se úplně. Teď už jsem se bez problémů mohl protáhnout dovnitř.

V hrudníku bylo kupodivu větší světlo, než jsem čekal, baterka skoro nebyla třeba. Ale i kdyby byla tma jako v pytli, zvuk tepajícího srdce by mne neomylně navedl.

„No, tak se podíváme dovnitř.“ Z kapsy jsem vylovil ostrý nůž, udělal do stěny myokardu díru a protáhl se jí.

Překvapilo mne, že je tam docela mělko, krev mi sahala sotva po kolena. Kravál tam byl ovšem úžasný. A taky jsem cítil zvláštní pach – něco jako chlór, desinfekce. Okamžitě mi na mysli vytanula vzpomínka na nemocnici, na sterilní prostředí zahalené do stejného zápachu. Ale to teď bylo jedno. Hlavně najít, pro co jsem přišel, a pak pryč.

Pozorně jsem propátral levou předsíň. Nic. No co, dalo se čekat, že to nebude snadné. Tak dál.

Levá komora. Taky nic? Prošel jsem ji třikrát křížem krážem, několikrát se i potopil pod krev, ale kde nic tu nic. Trochu jsem znervózněl, ale uklidňoval jsem se, že zbývají ještě dvě místnosti.

Jenže pravá komora byla taky prázdná. Tady už legrace pomalu končila. Sakra, kde to může být? Snad už to teď klapne.

Pravou předsíň jsem prohledal vskutku důkladně. Klekl jsem si a šátral rukama na dně. Nic. Jen ten nemocniční zápach se zintenzivnil.

„Klid, třeba to bylo v těch předchozích a ty jsi to prostě minul.“

Prošel jsem všechno znova a ještě pozorněji. Bez výsledku. Chlór mne začal štípat v hrdle a v očích. Kruci práce! Takže ještě jednou a pořádně.

Špatně se mi dýchalo a tmělo před očima. Tápal jsem v srdečním svalu, ze smradu desinfekce se mi chtělo zvracet.

„Někde… to tu musí…být,“ chrčel jsem. Svezl jsem se po stěně do sedu. Bylo mi zle.

Není to tu.

Není.