Autor: Martin Klecán

Jednoho krásného dne mi přišla obálka s modrým pruhem. S bušícím srdcem jsem ji otevřel, avšak okamžitě jsem se zase uklidnil, když jsem zjistil, že se jedná jen o pozvánku k pravidelnému přeškatulkování. A tak jsem se v duchu hesla „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“ ihned vydal na příslušný úřad.

Po krátkém čtyřhodinovém čekání si mne vzal na starost jeden velmi agilně vyhlížející úředník.

„Vaše jméno?“ začal okamžitě s procedurou.

„Martin Klecán.“ 

Muž přede mnou chvilku rozpačitě kousal propisovačku. „Máte docela neobvyklé příjmení,“ pravil nakonec, „odteď budete Martin Novák.“

Než jsem stačil cokoli namítnout, byl jsem odvlečen do místnosti, kde už čekala dřevěná bedna.

„Tak mi tam na zkoušku vlezte, pane Novák, ať vidím, jak vám škatule sedí.“

Sotva jsem přehodil nohu přes bočnici, už měl námitek. „Vy do toho lezete jako do lodi,“ durdil se. „To musíte takhle,“ prohlásil a předvedl takovou polohu, že by se za ni nemusel stydět ani cvičený jogín. „Jinak se sem nevejdete,“ poučoval.

Zkusil jsem jej napodobit, ale prostě to nešlo. „Ohněte trochu ty záda,“ rozčiloval se.

Ohýbal jsem se, seč mi hřbet a síly stačily, avšak marno. „To nepůjde,“ konstatoval úředník. „Kterou rukou píšete?“

„Pravou, proč se ptáte?“

Místo odpovědi tasil pilku a jal se nebohou končetinu řezat.  „Teď už by to mělo jít,“ pravil spokojeně a odhodil pahýl kamsi do kouta. V duchu jsem se s nebohou pravačkou rozloučil. Tolik krásného jsme spolu prožili... Problém byl nicméně odstraněn a já se do bedny nasoukal. Nutno přiznat, že mi bylo vydatně pomoženo instalatérským zvonem.

„Výborně, výborně,“ pochvaloval si ouřada a obcházel kolem mne. „Teď už vás jen šoupnu na váhu a bude.“

Jakýmsi mně neznámým způsobem, který dle mého soudu hraničil skoro s černou magií, jsem byl přemístěn do místnosti s váhou.

„Sakra, chlape, s váma jsou problémy,“ odfrkl si byrokrat, když zkontroloval, kolik decimálka ukazuje. „Máte třicet deka navíc.“ Chvíli si mnul bradu, a pak vytasil lžíci: Uděláme to takhle. Přebytečnou váhu prakticky u všech občanů způsobuje mozek“ vysvětloval. „Nejsnazší je prostě ho trochu vydlabat. Teď chvíli na nic nemyslete, ať mi to tu nejiskří.“ 

Opět přišla ke slovu pilka, kteroužto muž provedl operaci starou jako lidstvo samo – trepanaci lebky. Když mi vybíral oněch přebytečných tři sta gramů mozkové hmoty z hlavy, vesele si pobrukoval. Dalších pár minut štupoval mou nebohou hlavu, a pak mne opět hodil na váhu.  „Hned je to lepší,“ prohlásil spokojeně. „Tak teď už splňujete všechny požadavky. Vylezte a tady mi to podepište.“

Když jsem namítl, že mi uřízl pravičku, zamračil se, prohlásil cosi o zatracených inteligentech.