Autor: Matej Čaščevoj

Bití zvonů se neslo šedivým nebem a na klidné hladině rybníku se unášely v houpavém rytmu sytě oranžové listy. Kluci na protějším břehu se smíchem házeli žabky, jinak tu nikdo nebyl. I ti za chvíli odešli kvůli nastávajícímu šeru a já tu zůstal sám se šelestícím listím. To ticho. Volalo mě. A tak jsem vstal, stejně byl čas jít.

Branka městského parku zavrzala a osamělý semafor problikl na červenou. Jeho jasný svit se odrážel ve špinavé louži, jež se počala pomalu vlnit. Začínalo pršet. Nasadil jsem si kapuci a vyrazil dolů prázdnou ulicí.

Kapky deště klepaly o parapety bytových domů, ze kterých občas vycházel televizní šum nebo cinkání příborů. Byl čas večeře. Čas návratů a shledání. Čas, kdy se zážitky jednotlivců ukládaly do vzpomínek jejich posluchačů. 

Mé kroky pokračovaly svažující se ulicí. Zatím jsem byl sám, mezi ospalým životem za okny činžovních domů a utichající smrtí silnic a chodníků. Pomalé probuzení přinesla až žena s nákupní taškou z obchodního domu opodál. Z jejích očí byla znát únava. Ale těšila se na své děti, to zase prozrazoval její nevědomý úsměv, který se možná později přemění v smích, jak děti najdou v nákupu jejich oblíbené sladkosti. Za ženou se zabouchly vchodové dveře a obloha se ještě více zahalila do tmy. 

Ve svitu pouličních lamp se zrodil život a večerním vzduchem zavály rozličné nálady a plány, jak strávit zbytek dne. Hádky, něžná obětí, smích, sex, mlčení a útrapy… to vše se mělo v domovech těch obyčejných lidí s jedinečnými zážitky stát. 

Pestrobarevný vzduch života se valil ulicemi, a to i přesto, že jsem zašel do prázdného průchodu ukončeného schodištěm, který byl lemován zdmi bez oken, v nichž se ozývalo lehké švitoření aut z ulic opodál. Stačilo jen málo kroků po schodech vzhůru a k onomu mírnému šumu dopravy se přidal jemný podtón hovoru lidí, podkreslený melodickou hrou na kytaru. 

Spolu s tóny veselé písně se začaly rozšiřovat cesty protkané výlohami prodejen s barvitými poutači a davy počaly houstnout. Rázem mne zaplavila vůně klobás z pojízdných vozíků s rychlým občerstvením, jež se mísila s pocity davu lidí okolo, kterým jsem se nechal v houpavém rytmu unášet. Každý člověk byl malou vlnou v moři plném rozmanitosti, která se rozprostírala po celé obchodní třídě a spolu se třpytem výkladních skříní jí dávala pestrý nádech života.

Masy lidí mířily ke vchodu do metra jako lavina. Vzduchem se začaly šířit obrazy jejich ideálů a snů smíšených s prostým následováním sterilních cílů. A uprostřed toho nezastavitelného vzruchu a proudícího života stála před eskalátory mladá dívka, oběma rukama se zahřívající kávou z automatu, ze které se ještě kouřilo. Dívala se jen do jediných očí, i když jí míjela snad stovka lidí. A její šťastný úsměv napovídal, že jí zima nebyla. Byli spolu a vše ostatní kolem nich bylo jen pozadí, jakýsi rámec příběhu jejich lásky, bez něhož by onen vztah vzniknout nemohl. Náhle jsem si uvědomil, že jsem také součástí onoho rámce a vlastně i díky mě, teď mohla vzkvétat jejich mladická láska. Každé mé rozhodnutí, čin nebo jen myšlenky totiž utváří životy ostatních, přímo i nepřímo. Ať už to je rozhodnutí, že někomu pomohu nebo jen veselé pohvizdování si na veřejnosti, vždy se někdo najde, kdo tím bude ovlivněn, ať už okamžitě nebo později. 

To náhlé pochopení spojitosti rozvířilo kolem mě myšlenky davu. Viděl jsem je jako krystalická zrníčka hvězdného prachu. Pulsovaly kontrastem, který uvádí v pohyb život. Jejich světélkující podstata zalila jiskřivou hloubkou celé metro. Skřípění brzd vlaku se s ostrou šedivostí vpilo do hvězdné modři myšlenek a zvuk majáků sanitky přidal urgentní červeň, jež se pomalu rozpíjela ve stoupajícím indigovém kouři z kanálů. Každičké slovo a pohled se tyrkysovým leskem odrážel od černých zdí, v nichž hrály tóny oranžové, barvy smíchu, který se nesl sivým vzduchem. Vše tvořilo celek, který neustále měnil svůj tvar a metafyzickou podstatu, jak v něm tančily plamínky emocí, dávající celé scenérii purpurový nádech, v němž se koupala nastávající noc. 

Přede mnou se rozestřel oceán, tak proč do něj nevstoupit a nebýt součástí toho všeho? Stačí jen zvednout hlavu a otevřít oči...