Autorka: Aneta Hřebejková

Píseň bubnu. Krok svázán pevností rytmu. Před bledými lícemi, nezneuctěnými jedinou hrubou vrásou, volná ulička lemována živým plotem honosných rouch i nuzně pytlových úborů. Úsměv. Hněv. Vlídnost. Škleb. Tváře hovořily jasnou řečí svých vlastníků, slov ze rtů popadaných netřeba. Kolena nervózněla pod předpojatými pohledy. Cíl kdesi před nosem, na konci nedohledném.

Osud. Vyčkával. Bílé roucho jeho prostředníka jasnělo každým dalším troufalým našlápnutím.

Sněhovost skrání počal nahrazovati plamen studu a žhnul skrze ni oslnivým žárem. Rudolící se tvář mezi ty ostatní nepatřila. Lišila se. Hovořila – což neměla. Ne nadlouho. Naštěstí.

Lidské výrazy, zcela netečné, voskově přihlížely, jak po nekončící pouti, ohnut třináctým rokem, poklekám před Osudem. Napodobily toto konání a honosně nadzvedly ruce, dlaněmi vzhůru, velebíce vůli výšin, vítajíce mě do svých řad i gesty, už nikoli jen pohledy.

Ticho.

Prostředníkovy prsty zaklonily hlavu. Jen krátce se přede mnou zablýskl dlouhý zoban.

Chřípí podráždil pach octu, smíchán s dalšími esencemi. Do očí napochodovala slaná vojska.

Bariéra mezi kůží a světem usedla na svůj trůn, jako by jí byl vytesán na míru. Více už se nepohnula.

Nepříslušela mi tvář radostná, ani neveselá, bojovná, ani mírumilovná.

Stal jsem se skrání strašlivou, před níž jedni prchali, druzí ji velebili.

Byl jsem havran smrti, provázen samotou a družkou v barvách noci.

Má maska byla morová.

Jásavá vlna lidu.

Nový bratr v jejich řadách!

Netušili…

Netušili, že příliš bylo úsměvů a příliš bylo radostí. Že chudí zpychli a pyšní zbožtěli. Během jediného mávnutí orlích perutí.

Nejvyšší svrhlo z výšin jejich vlastní milosrdenství a vlídnost ku svým uctívačům.

Bránám chaosu se doširoka rozletěla křídla.

Teprve tehdy na zlatou stezku světa znovu vkročil Řád, doprovázen svou chotí. Černá smrt ulehla vedle všech – bez rozdílů.

†

Život si plyne časovým proudem, strhávaje s sebou stovky zvadlých duší v prázdných schránách. Navzdory hrdým lícním kostem bohyní, navzdory strašlivým mordám vyvolených válečníků, vypozoroval jsem, že i přes Osudem určenou a společností přijatou masku, pějí srdce jejích vlastníků zcela odlišné songy, než ty, po nichž touží tváře.

Lež? Klam?

Čas a zření potvrdí pravdivost vyřčených smyšlenek.

Lépe zavrhnouti zrak a slepě naslouchati písni toužícího srdce, vězněného zbrojí předsudků.

Věřte morovému chodci.