Autorka: Adéla Lněničková

Dědeček sedí na své bílé plastové židli, obklopen kbelíky se zašlými nápisy, které už jen smutně a tak kradmo oznamují svůj dřívější účel. Mohutný ořešák, který se ve své robustnosti tyčí nad jeho shrbenou postavou, dědu svými lístky chrání před ostrými kužely poledního slunka. Hledí do prázdna před sebou. Prázdno představuje zarostlá zahrada poznamenaná ostnem času. Jedna z takových zahrad, které člověk má tu možnost spatřit u jakéhokoliv domku patřícího starším (zejména pak nemohoucím) lidem, kteří již na ohleduplnou starost o ni nestačí. Tráva nemusí přerůstat plot a svým zjevem urážet náhodné kolemjdoucí, aby se dalo soudit, že se o ni nikdo příliš nestará. A možná jen nekouká do prázdna, říkám si, přinejmenším kouká na krajinu, kterou již tolikrát viděl. Představuje si, jak se tam procházel, jak pečoval o zahradu, jak na všechno ještě stačil? Sama si nechci připustit, že by se jeho výraz mohl podobat prázdnému stařeckému zírání, které již nevnímá a nerozeznává. 

„Ahoj dědo,“ ozývá se dosti silně a zvučně za jeho zády. Přistupuji k němu, vlastně nevím proč, ale vždy tak zlehka, pomalu a opatrně, jako bych stoupala po tenké a křehké krustě a při každém momentu se obávala přímého pádu do nenasytného obsahu. Po mém pozdravu nastává lehká odmlka, po které se dědeček na židli narovná a začne se zlehka nahýbat k centru náhlého halasu. „Kdopak to k nám jde? Jee, to jsi ty?“ Přijdu blíž a stisknu mu ruku. Ať už se předtím díval na prázdnem zející díru kdesi před sebou, na prázdnem zející díru kdesi v zahradě či v jeho nitru, přemýšlel-li o něčem, či nepřemýšlel, v jeho obličeji se zračilo něco úplně jiného. Jednalo se o výraz starého člověka, který je rád, že po delší době vidí své vnouče. 

Stojím před ním. V pravé ruce třímám přetíženou nákupní tašku s potravinami, kterou jsem jemu a babičce přivezla. Upírá ke mně zrak. Se zájmem a zvědavostí se mne vyptává na mou nedávnou cestu do zahraničí a já posléze zjišťuji, že jsem o tom ještě nikomu nevyprávěla s takovou radostí, vnitřní lehkostí, jistou odevzdaností a ochotou jako právě jemu. Jako bych všechna ta léta chtěla vměstnat právě do tohoto momentu, do těchto vět, nasytit je, přecpat je a doufat, že neprasknou a že se má vroucná slova nerozletí do toho horkého letního dne. 

Bolí mě ruka. Moment, kdy náš rozhovor přetíná chvíle ticha, využiji k tomu, abych odnesla tu potravinovou nálož. Svědomitě a opatrně z té tašky vytahuji kelímek jogurtu po kelímku, až se tomu sama podivím. Měla bych ještě pozdravit babičku, která určitě ještě leží. Už jen to prázdné ticho, které se line z vedlejší místnosti, mé dohady jen potvrzuje. Po několikerém zaklepání a nulové odezvě zabírám za kliku a vcházím do té malé obložené komůrky. Právě vstává. Z jejího výrazu dokážu číst jako v knize. Vím, že jsou dny, kdy by mne náhlými přílivy upřímného citu umačkala a naopak také chvíle, kdy mne prostě příliš ráda nevidí. 

Navracím se k dědovi. Znovu se před ním ocitám, v ruce držím už jen prázdnou igelitovou tašku. Slunce mě spaluje, byť mám jen volné kalhoty a lehké tílko. Přitom stín velkého stromu končí pár centimetrů před špičkami mých bot, stačilo by udělat mírný, kradmý krůček. Děda se v té židli příliš nehýbe. Má na sobě flaušovou mikinu, sedí toporně, možná proto, že židle má už také svá léta. Vypadá poněkud vratce. Usedám na jeden prázdný kbelík obrácený dnem vzhůru a v tom momentu začnou minuty a hodiny ubíhat jako voda. Stává se ze mně věrný posluchač, ještě nikdy jsem ho neslyšela takhle mluvit. Naháníme ta dávno pohřbená léta, přijde mi několikrát na mysl. Povídá a já ho nepřerušuji. Vlastně podvědomě žádám, aby nepřestával, aby jen vyprávěl a vyprávěl, a já pomalu zjišťovala, jaký že život vlastně žil. Znovu se dostává na místa, která už pomalu začíná zapomínat, jak o nich tak často nikomu nevypráví. Své rozmluvy prokládá místy, kdy se zastaví, jako by ztratil nit, pozvedne hlavu a soustředěně se na mě zadívá se slovy: „Nevyprávěl jsem ti to už?“ Tys mi nikdy nic nevyprávěl, dědo, konstatuji s povzdechem, ale do slov to už nedávám. Asi nemám odvahu. „Ne, nevyprávěl.“  A tak se v mysli probírá zážitky, na které již sedl čas a pokryl je silnou vrstvou prachu. „Nechci tě zdržovat.“ – „Ty mě nezdržuješ.“ A tak tam spolu tak sedíme, mou mysl obohacuje o základní a klíčové momenty svého života, které se dozvídám až na sklonku jeho silně pokročilého věku.

Kdysi jsem toužila psát paměti nějakého velkého umělce, velkého zvířete, bohéma. Člověka, který by mne bez zdviženého ukazováčku na ústech dokázal umlčet, bez jediného slova by mne přiměl k oddanému poslechu, kdy se čas promění jen v prázdný, plytký pojem, v ten nejrelativnější výmysl světa. Tímto momentem jsi mi otevřel oči. Nač se chopit velkých myšlenek a vizí, když ty kouzelné a dosud nepoznané se skrývají ve stínu ořešáku?