Autorka: Taťána Nováková

„Tak už se uklidníme,“ pan profesor Vrboutka si vždycky uměl zajistit pozornost a hlavně ticho. Když vešel toho dne do třídy, studenti byli obzvlášť roztěkaní a hluční. 

„Přeji vám všem krásné dobré ráno,“ přivítal je i přesto vřele. Zanedlouho ho sledovalo třicet párů očí, které s napětím čekaly, co se stane. Pan Vrboutka byl starší, vysloužilý profesor, kterého měli všichni rádi. Na hlavě už moc vlasů neměl, to je pravda, ale byl velmi bystrý a chytrý a měl rád studenty. Nosíval vždycky pruhovanou košili a kšandy. A ze zadní kapsy mu většinou vyčnívaly špičky cigaret. Toho rána se postavil ke katedře, opřel se a podíval se letmo z okna. Nic naplat, léto už opravdu nešlo zapřít. Pan Vrboutka se ustaraně zamračil a na čele se mu vytvořila malá vráska. Měl raději chladno. Ze všeho měl nejradši zimní večery, kdy si mohl doma sednout do křesla a přečíst si nějaké zajímavé spisy. Potáhl si jedním prstem brýle trochu více na kořen nosu a vypálil do třídy: „Kdo mi řekne, co je to efekt přihlížejících?“ Ostražitě přelétl všechny pohledem. „To si říkáte studenti psychologie? No tak. Kdo mi to poví? Tohle musí vědět všichni!“ 

Vrboutka se otočil směrem k tabuli a napsal na ní dvě jména – Bibb Latané a John Darley. „Tahle jména by se vám měla okamžitě vybavit, příště chci, abyste je všichni uměli. Dobře tedy, budu Vám vyprávět jeden příběh a uvidíme, možná sami přijdete na to, jak tento efekt bohužel funguje.“ Pan profesor si narovnal košili a svižně přecházel přes třídu. „Řekněme,“ začal a usmál se na mladého Janáčka, který ho napjatě poslouchal, „vždycky večer kolem šesté hodiny se sám chodím projít do parku, vždycky si na chvilku sednu, vykouřím jednu cigaretu, odpočinu si a jdu zase domů. Dnes jsem se ale trochu zapomněl. Začetl jsem se do novinového článku, když jsem si všimnul, že už bude půl osmé.“ Pan Vrboutka se poškrábal na krku, chvilku sledoval mouchu, která letěla zrovna kolem a pak přešel dva kroky do leva a pokračoval: „Už začínala být zima, a tak jsem se rychle zvedl a pospíchal domů, ale co se nestalo. Už jsem byl těsně před naším domem, když jsem náhle spadl. Ležel jsem na zemi, nemohl jsem hýbat s nohou a bolela mě hlava. Nevzmohl jsem se na nic. Ale byl jsem přece tak blízko domu, někdo mi musí pomoci. Jsem si jistý, že mě viděli sousedi z okna a na ulici stále někdo postával. Nikdo mi však nepomohl. Ani náznak. Kdo mi řekne, co se tam stalo a proč to tak bylo?“

Přihlásila se Zdena Malá. „Došlo k difuzi zodpovědnosti, jejímu rozložení. Čím více lidí to vidí, tím spíše nikdo nepomůže.“ 

„Správně, a proč?“ Vysoký kučeravý kluk, který doteď mlčky seděl úplně vzadu, řekl tlumeným hlasem, spíše, jako by si něco mumlal pod fousy: „Protože si lidé myslí, že se nic neděje, že kdyby to bylo vážné, někdo přece zasáhne nebo myslí, že někdo by se na tu pomoc hodil lépe než oni.“

„Přesně tak, ale nejhorší je, že lidé nevyhodnotí situaci dostatečně jako vážnou“.

Pana učitele zřejmě velmi těšilo, jak bystré a nadané žáky má. Najednou se ozval obrovský hluk a celá místnost se otřásla v základech. To je snad zemětřesení? Pana Vrboutku najednou šíleně rozbolela hlava. Musel si jít sednout. „Není Vám něco?“ ptala se studentka Emma Roubíčková starostlivě. „Snad trochu vody by pomohlo,“ odkašlal si učitel. Ale když mu Emma přinesla sklenici, udělaly se mu mžitky před očima, a i když se sebevíc snažil sklenici uchopit, jeho ruka nefungovala. Byl jako celý ochromený. „Co se to děje?“ Točila se mu hlava a celá místnost byla najednou jedna velká pohybující se čmouha. Už neslyšel, jak si studenti zděšeně povídají, teď to byl nepopsatelný a neidentifikovatelný hluk. Skoro jako, počkat, to jsou auta? Pan Vrboutka s námahou otevřel oči a zjistil, že leží nehnutě na chodníku před svým domem. Auta kolem něho bez povšimnutí projížděla a otřásala celým jeho světem. Když se vzpamatovával, co se to právě odehrává, slyšel hlasité kroky, které mu těsně minuly obličej. Lidé ho jen tak přecházeli. Z dálky ještě slyšel, jak si dvě mladé dívky povídají: „Asi zase nějaký feťák, těch je tu teď plno“. Pan Vrboutka už si pomalu začal uvědomovat, co se opravdu stalo, ano, byl na cestě na přednášku, když ho ten kluk na kole srazil. Co teď? Zpovzdálí slyšel hlas nějaké mladé maminky, jak na něj ukazuje svým vyzáblým prstíkem a pohrdavě říká svému synáčkovi: „Dobře si toho pána prohlédni, to je asi nějaký bezdomovec a spí.“ A vlekla rychle kloučka dál. Snad jediný, kdo se o chudáka pana Vrboutku zajímal, byl hlouček japonských turistů, který si ho se zájmem prohlížel, jako nějaké zvířátko v ZOO. Nakonec si ho přesně třikrát vyfotili a odešli s plánkem města dál. Pan Vrboutka byl zoufalý, moc dobře věděl, v jaké je situaci. Nakrčil své starostlivé čelo, jak tomu měl ve zvyku, a přitom se mu objevila malá vráska. A tak tam ležel, nepovšimnutý a přitom všem na očích a jeho studenti se nikdy nedozvěděli, co je to efekt přihlížejícího, na který pan Vrboutka bohužel doplatil.