Autorka: Anna Karkošová

Charz byl poměrně nešťastný typ člověka. Kromě toho, že byl nadprůměrně inteligentní (což mu samo o sobě působilo značné utrpení), měl ještě jednu velice zvláštní potíž. Trpěl totiž psavou formou Touretta. Nemohl si pomoct, pravá ruka držící pero se mu nezvladatelně chvěla, po chvíli se vyloženě třásla,křečovitě si ji přidržoval levačkou, ale pravá (to byla jeho dominantní ruka, byla silnější, Charz byl totiž pravák) se po pár sekundách vytrhla ze sevření a napsala neuvěřitelně rychle a téměř nečitelně slovo „prdel.“

Paní učitelka poklidně kráčela mezi lavicemi. Charz nervózně naslouchal klapotu jejích bot. Přibližoval se a náhle ustal. Slyšel její dech.

„Charzi!“ vyjekla. Pomalu otočil hlavu asi o 100 stupňů a zadíval se jí do nosních dírek.

„No?“ hlesl.

„Můžeš mi vysvětlit, proč píšeš do písemné práce hrubá slova? Připadá ti to legrační?“

„Ne. Promiňte, já jsem vážně nechtěl.“

„Připadá ti normální napsat do písemné práce slovo prdel?“

Třída se rozesmála.

„Mně to nepřipadá normální, paňčelko,“ odpověděl snaživě, „ani vtipný. Já za to nemůžu.“

„Ne? A kdo za to teda může? Já?“ zeptala se mečivým hlasem. Teď si ona myslí že je vtipná, pomyslel si Charz.

„Ne, to ne. Nikdo za to nemůže. Já to...jako já si prostě nemůžu pomoct. Já jsem to nechtěl napsat, fakt ne.“

Porozhlédl se po třídě. Tolik zvědavých dětí, ve tváři neskrývané nadšení, že se něco děje. Nechápal, proč se to tolik protahuje. Rozhovor mezi ním a tou zlou ženou trval asi půl minuty, ale jemu se ta doba zdála nekonečná a celá záležitost jako vyčpělá aféra. Proč ho už nemůže nechat na pokoji? Rozhodl se, že bude pokračovat v písemce. Ruka už se mu dávno netřásla. Sklonil se nad papírem.

„Dívej se na mě když s tebou mluvím!“ zakřičela.

„Pardon, paníčelko. Já myslel, že už jste skončila.“ Podle smíchu spolužáků a ztuhlého obličeje učitelky pochopil, že to vyznělo drzeji, než zamýšlel. To se mu stávalo často, a nenáviděl se za to.

Když přišel později toho dne domů, hned při prvním pohledu na matku mu bylo jasné, že to už zase ví. Ta zlá žena vždy volala matce domů, když se stalo něco, co považovala za špatné. Charz těžce nesl, že se zprávy o jeho pochybeních dostanou na místo dřív než on osobně. Přestože se nikdy nepokoušel tento silný pocit nějak zformulovat, asi nedokázal se vyrovnat s tím, že se v klíčové chvíli nemůže nijak k problému vyjádřit. Nedostal příležitost se bránit a k rozhřešení došlo vždy za jeho nepřítomnosti. Jako ostatně u všech dětí. Věděl tedy, že už byla matka s jeho prohřeškem obeznámena. Řekla mu, že to vyřeší až přijde domů otec, čímž mu dala k dobru několik bolestně nervózních hodin, které strávil ve svém pokoji.

„Proč už jsi to zase udělal, Charzi?“ zeptal se ho on.

„Nevím, proč musíš pořád dělat takové věci. Prostě tomu nerozumím.“ To řekla ona.

Charz seděl mezi nimi a cítil neskutečnou beznaděj.

„Já za to nemůžu. Nedělám to schválně. Já jsem vám to už říkal.“

„Vážně?“ otázala se matka s hraným překvapením, „na to si opravdu nevzpomínám. Zkus nám to říct ještě jednou, prosím tě.“

„Achjo, no já to tak nikdy nemyslim. Já jsem třeba nervózní a chci napsat něco jinýho a ta ruka mě neposlouchá a píše to co já nechci. Já si nikdy neříkám jako teď napíšu ošklivý slovo, to ne, já spíš chci napsat něco uplně jinýho a ta ruka zas napíše ty špatný slova.“

Otec na něj koukal ještě pár sekund po tomhle vysvětlení. Na malou chvíli se Charzovi zdálo, že v jeho očích viděl pochopení, nebo spíš smutek. A měl pravdu. Jak se otec díval do nešťastných očí Charzových, na malou chvíli odhodil své představy o tom, co by bylo správné, a chtěl opravdu své dítě pochopit. Ale ten výraz hned zmizel, zavrtěl hlavou a s povzdychem se od svého syna odvrátil.

Slova se opět ujala matka.

„Nepřipadá ti to škoda? Vždyť jsi psal a maloval takový hezký věci, když jsi byl malej. Třeba ty básničky. Pamatuješ? To jsi byl takovej hodnej kluk. Pamatuješ na tu básničku, kterou jsi mi napsal k narozeninám? Všem se tolik líbila.“

„Hmm.“

„Copak si nevzpomínáš?“

„Jo vzpomínám.“

„Když mi paní učitelka volala, zmiňovala se- kromě té tvojí dnešní legrácky- o tom slohu, co jste psali.“

„O jakym?“

„Ten, který jste měli psát o první věci, na kterou si pamatujete. Nebo tak něco.“

„Aha,“ ožil Charz a usmál se, „To jsme psali minulej tejden. Moje nejstarší vzpomínka. To jsem napsal dobře. Říkala ti, že to bylo dobrý?“

Matka na něj překvapeně hleděla. „Ne. Ne Charzi, to opravdu neříkala. Proč by to měla říkat?“

„Já...nevim. Myslel jsem, že se mi to povedlo,“ odpovídal Charz zmateně s pohledem upřeným do prázdna, „psal jsem o tom, jak jsme byli tenkrát v cirkuse. To je úplně ta nejprvnější věc, co si pamatuju. Jak jsme tam seděli a já jsem chtěl ty křupky a ty jsi mi je chtěla koupit, a potom ses hádala s tím pánem, co je prodával. A já se bál, že slon rozdupe všechny lidi, co tam byli. Připadal mi hrozně velkej a chtěl jsem odtamtud pryč, ale museli jsme tam bejt až do konce. O tomhle jsem psal. Fakt.“

„Opravdu? Tak to mi vysvětli, proč mi paní učitelka tvrdila, žes jí odevzdal jenom samý sprosťárny?“

„To ale není pravda! Já jsem napsal tenhle příběh!“

„Proč musíš pořád lhát, Charzi,“ hlesl unaveně otec a zvedl se ze židle. Přešel k oknu. S pohledem upřeným ven řekl „běž už radši spát.“

Charz ho poslechl.

„Vážně řekla, že jí odevzdal samé sprosťárny?“

„Přesněji řečeno sloh plný nesmyslných vulgarit. Ale zezačátku to prej bylo hezký. A postupně tam přibývala sprostá slova. Na konci už tomu ani nebylo rozumět.“

„Aha.“

„Tvrdila, že to může mít nějakou souvislost s tím, že psal o něčem, co ho rozrušovalo. A taky se shodla ještě s nevímkým, že si to Charz nejspíš opravdu neuvědomuje. Což je samozřejmě hloupost.“

„To ano. To je hloupost. Nemůžeš přece něco psát, a myslet si, že píšeš něco jiného, nebo co nám to tvrdil.“

„Přesně tak. Je na čase, aby pochopil, že ho nebudeme podporovat v jeho lžích.“

„Ano. Ono ho to časem přejde. Jako když tehdy jednu dobu tvrdil, že...no, na tom nesejde. Musí za sebe převzat zodpovědnost.“

Charz měl spoustu přátel, ale jen jednoho, který mu v jistém směru rozuměl. A to bylo proto, že prožíval podobné problémy jako Charz. Trista. Jejich rodiče se trochu znali. Občas se dali do řeči. Spojoval je podobný náhled na život a na výchovu dětí. Charz a Trist si připadali propojení. Náhodnému pozorovateli by se jejich životy ve skutečnosti možná nezdály zas tak podobné, ale oni, ve snaze najít si spřízněnou duši spatřovali ve svých problémech spoustu podobností.

„No a pak prostě řek, ať jdu spát. A nenechali mě to skoro ani vysvětlit pořádně.“

„Aha. To je blbý.“

„A co ty? Něco novýho s Trist-Olsa problémem?“

„Ne, ani ne. Všechno při starym. Teda vlastně jo. Olsa pojede na školu do Salzburgu.“

„To je teda věc,“ řekl obdivně Charz.

„To jo. Rodiče jsou na ní fakticky hrdý. Teta mi říkala- jen se podívej, Triste, jakou máš ohromně nadanou sestru. A prej co já. Prej se třeba taky začnu učit a tak, a nebudu působit rodičům takový starosti.“

„To je od ní hrozně drzý.“ poznamenal Charz.

„Jo to je. Pořád mě musej urážet. V jednom kuse. Přitom Olsa je o osm let starší než já. To čekaj, že taky pojedu do Německa? Nepustěj mě ani jít třeba ven, když je po večeři, a chtěj abych jel taky do Německa nebo co.“

„Přesně tak. To mě taky štve, tyhle věci. Ale Salzburg je v Rakousku, ne v Německu.“

„Co? V Rakousku?“ ptal se zmateně Trist, „já si furt myslel, že je to v Německu.“

„Jsem si skoro úplně jistej, že je to rakouský město.“

„No, dobře. Ale na tom nesejde. Jde o to, že po mě zase něco chtěj.“

„Ale kdybys to fakt chtěl udělat, tak ti řeknou, ať nevymejšlíš blbosti a jdeš do pokoje.“

„Přesně. Přesně tak. Už mě to hrozně štve. Znám spoustu děcek, kterejm je tolik co nám, a dělaj divný věci a choděj domů po setmění.“

„To máš pravdu,“ řekl Charz.

„A my fakt nikdy neuděláme nic špatnýho, a stejně nás nemaj rádi. Nebo aspoň mě ne. Tebe třeba tvoji rodiče maj rádi,“ povzdychl si Trist.

„Ne, to nemaj. Měli mě rádi, když jsem byl malej. To jo. Teď mě nenáviděj.“

„Tak vidíš. Měli by si uvědomit, že jsme dobrý děti, a měli by bejt za nás rádi. Musej se poučit.“

Najednou se Charz zastavil v chůzi a upřel zrak na Trista.

„Něco mě napadlo. Je to fakt šílený, ale pomůže nám to. Poslouchej.“

„Je to bezpečný?“ ptal se Trist s pohledem upřeným na Charze, stojícího na židli a uvazujícího smyčku na provaze.

„No jasně,“ zasmál se Charz, „řikal jsem ti, že to mám naprosto promyšlený.“

„Co když se to lano nepřetrhne?“ strachoval se Trist.

„Přetrhne. Je správně nařízlý, vidíš? Těch pár nitek by neudrželi ani mimino. Hned se to přetrhne a  já spadnu na zem,“ usmíval se Charz.

„Dobře no.“

„Buď v klidu. Přetrhne se to uplně hned, nic se mi nemůže stát. A já ty si kolem sebe dáš ty prášky a  lehneš si. Nesmíme se ani pohnout, až přijde babička.“

„Nebude to divný, že ty jakože chceš oběsit a já sníst ty léky? Nebude to divný, že chceme udělat každej něco jinýho?“ ptal se Trist.

Charz se zarazil, držíc v ruce smyčku.

„Ne, to je jedno. To teď neřeš. Tohle je ani nenapadne. Prostě jim dojde, jak jsme to chtěli, nebo jim to pak vysvětlíme. Že jsi snědl léky, a potom mi podkopnul tu stoličku. Řeknem že jsme chtěli umřít  co nejvíc najednou. Nebo já nevím. Tohle nikdo řešit nebude.“

„Tak dobře,“ přikývl nejistě Trist.

„Máš ten dopis?“

„Jo mám.“

„Dobře,“ řekl Charz nervózně. „Tak jdeme na to.“ Navlékl si smyčku přes hlavu.

„Tak šup. Musíš mi to podkopnout.“

Trist se připravoval. Díval se vzhůru na Charze.

„Hele, Charzi...já to asi nezvládnu.“

„Cože? Proč ne? Není to nic hroznýho. Nic se mi nestane, fakt.“

„No jo, ale...nechceš si to vyměnit?“

„Ty se bojíš kopnout do stoličky, ale navlíknout si provaz kolem krku tě neděsí?“ smál se Charz.

„Já vim že je to divný. Ale já do toho prostě fakt nedokážu kopnout. Nemůžeme třeba ten provaz úplně vynechat?“

„To je hloupost. Potřebujeme, aby byla slyšet ta rána, až spadneš na zem. Nebo já. Klidně si to můžem vyměnit, jestli fakt chceš. Tak pojď.“

Trist si vylezl na stoličku, natáhl si smyčku kolem krku, a Charz kopl.

Panebože. Panebože. Tohle se prostě nemělo stát. Ksakru. Je konec. Definitivně. A mohl to být on. Kéž by to byl on. Jak se to mohlo stát. Nemohl nic dělat. Prostě nemohl. To se nemělo stát. Bylo to tak rychlé. Netušil, že to je tak rychlé. Nemohl nic dělat. Neměli si vyměňovat pozice. Tristan byl lehčí než on. Proč mě to nenapadlo. Proč mě nenapadlo, že by to nemuselo vyjít. Kdybych tam byl já, tak by to vyšlo, protože jsem těžší než on. Provaz by se přetrhl a byli bychom oba naživu. Ale  kdyby ne? Dal by v tuto chvíli cokoliv za to, aby zemřel on sám. Jen nebýt v téhle situaci. Cokoliv, pro lásku boží. Cokoliv, jen ne tohle. Ale už se to nedalo vzít zpátky. Co teď? Co jeho rodiče? Pro tohle neexistuje omluva. Možná snad vysvětlení. Rozklepaně, s bušícím srdcem, nervózními pohyby sebere ze země papír. Dívá se na řádky, které napsal za účelem dojetí a smutku svých rodičů. Najednou nic z toho nedává smysl. Jsou to hloupé fráze, tak průhledné a neupřímné. Copak byl někdy skutečně tak nešťastný? Copak se na ně mohl skutečně zlobit? Dělali co mohli. Bere tedy do ruky tužku a rychle píše vše, co má na srdci. Jako ho to mrzí, že to takhle vážně nechtěl, a že si uvědomuje, že to, co udělal, mu nemůže nikdo odpustit. Cítil najednou takovou lásku ke svým rodičům i k rodičům Tristovým, co mě to napadlo, přísahám, můj život za ten jeho.

Tohle všechno jim napsal do dopisu. Naposledy pohlédl na Tristovo tělo. Není řešení. A tím, že se vystaví následkům, Tristovi už život nevrátí. Otvíral okno. Vylezl na parapet, přikrčil se, a skočil. Dopadl na kolena. Zvedl se a dal se do běhu. Budu žít v lese, říkal si. Pryč od všech lidí. Pryč od rodičů, kteří ho snad skutečně měli rádi, ale až zjistí, co se stalo, na jejich lásku už nebude mít nárok. Bude žít v lesích, uteče daleko a už nikdy se nevrátí. Dokáže žít sám. Možná v tom dokonce bude něco dobrodružného. Budu žít jako zbojník, říkal si, a s každým uběhnutým kilometrem se moje provinění vzdálí, až nakonec bude neskutečné a bude zapomenuto.

Nejzajímavějším předmětem doličným byl rozhodně dopis. Policisté si ho nejprve předávali mezi sebou, až poté jej s nechápavým výrazem jeden z nich podal Charzově matce, která ho s nechápavým výrazem předala Charzovu otci, který ho s nechápavým výrazem předal Charzově babičce. Žádné vysvětlení, opakovali neustále se slzami v očích.

„Kdyby se to alespoň pokusil vysvětlit,“ vzlykala matka a znova si prohlížela popsaný papír.

Odešli nakonec z místnosti. Jeden z vyšetřovatelů k ní natáhl ruku s otevřenou dlaní. Předala mu dopis plný hloupých, průhledných a neupřímných frází, zakončený nesmyslnou sbírkou vulgarit, ať s ním udělají, co uznají za vhodné.