Autor: Jan Šojdr

Je leden. Odpoledne. Sníh není žádný, ale zato zima je krutá a mráz, tak silný, že před ním prchají lidé do nákupních středisek. Posedávají v kavárnách, restauracích, fastfoodech a nebo si krátí čas procházením obchodů nabízejících různé druhy sortimentu. V jednom takovém třípatrovém komplex se zrovna nacházím také a společně s kamarádem sedím v posledním podlaží. Jsme šťastní, otevření společnosti, povídáme si a přitom do sebe ládujeme bigmek s olejem nasátými hranolky, která namáčíme do kari omáčky. 

„Kámo, já tu chuť tak zbožňuji!" Prohlásí spolužák s úsměvem na tváři a přitom si ubrouskem otírá zbytek omáčky z vousů.

„Haha. Jojo, brácho je to porno, co jiného na to říct!" Odpovím klasicky s plnou pusu, i když mi mamka nespočetněkrát připomínala, že s plnou pusou se nemluví. 

Letmým pohledem zkontroluji hodiny, které ukazují šestou večerní a porozhlédnu se kolem sebe. Společnost McDonald’s založená v roce 1940 bratry McDonaldovými praská ve švech, dlouhá řada u tří otevřených pokladen a místa k sezení jsou takřka zaplněná. Každopádně mé klasicky zvídavé myšlení se už nějakou chvíli zaobírá chlapcem s kudrnatými vlasy a půvabnou dívkou sedící přímo naproti nám. Židličky mají přisunuté k sobě a po celou dobu, co je sem tam očkem pozoruji oba dva obětují pohled svému telefonu. 

„Jak dlouho už tu vlastně sedíme?" Zeptám se kamaráda. 

„Tipuji tak okolo 40 minut, možná více." Odpoví zároveň s polknutím poslední hranolky. Chvilku rozjímám. 

Celý čas, který zde trávíme jsi stále navzájem nevěnovali jediný pohled a neprohodili mezi sebou žádnou větu. Slečna se občas porozhlédne po okolí, ale pak se zase zpátky zabere do telefonu. 

Za okny už nejde vidět nic jiného, než pouhopouhá tma. Odnáším plastové tácky tam kam patří, protože sám jsem, jako mladý student ve fastfoodu pracoval, takže dobře vím, jak jsem vždy naštvaně reagoval, když jsem musel chodit stůl od stolu místo toho, abych je najednou sebral z místa, které je pro ně určené. Jde slyšet jen šumění davu. A zase trošku rozjímám.

Za celých čtyřicet minut jsem opravdu nezaznamenal žádnou reálnou komunikaci, dotek či prachsprostý pohled. Když jsem přeci s dívkou, tak ať k ní chovám jakýkoliv druh touhy, vždy se jí věnuji. Pozoruji, povídám a ptám se. Užívám si společných chvil. 

„Skočím si ještě koupit cíga!" Houknu na kámošem a rázem zmizím za stěnou trafiky. 

Za pár okamžiku držím v pravé ruce camelkové cigarety a procházím vchodovými dveřmi. Ucítím, jak mým tělem zavane silný mráz pojící se s potem. Tramvaj mi jede za 5 minut, tedy se rozloučím s kamarádem a pozvolnou chůzí jdu na zastávku. Mezitím, co potahuji z camelkové cigarety vidím, jak dívka s chlapcem míří na stejnou zastávku, kde právě stojím. Tramvaj přijede, nastoupím a posadím se na poslední sedadlo vzadu. Přetopeno, vydýchaný vzduch a spousty odlišných lidí. Vytáhnu knížku a letmým pohledem zase sleduji dvojci, která zrovna sedí po mé pravé ruce. V uších mají každý své vlastní sluchátka a drží se za ruce. Opět rozjímám. 

Pravdou je, že svět je moderní. Existují všemožné aplikace, sociální sítě a spousty dalších elektronicky vychytávek. Každopádně komunikace je jedna z nejdůležitější a nejkrásnějších aspektů života a občas nemohu pochopit, proč se lidé pořád uzavírají do virtuálního světa, který je založený pouze na doměnkách a nerealných pocitech, které si vytváříme sami ve vlastní hlavě, když realitu, lásku a opravdové potěšení mají přímo před sebou. 

Myslím si, že Karel Čapek napsal kvalitní a nadčasovou knížku, která nese název "R.U.R" a můj oblíbený citát zní :

„ Roboti nejsou lidé. Jsou mechanicky dokonalejší než my, mají úžasnou rozumovou inteligenci, ale nemají duši.“

A pro mě lidé, kteří si všímají víc svých telefonů, než blízských osob kolem sebe - ztrácejí duši.