Autorka: Anna Karkošová

Už odmala jsem věděl, že chci být umělcem. Naštěstí jsem byl kromě této touhy obdařen i jistým talentem na malování. To nikoho samozřejmě nezajímalo. Moji rodiče trvali na tom, abych vystudoval dobrou školu a našel si dobrou práci. Ale když jste v něčem opravdu dobrý, tak to neskryjete. Jednou, to jsem byl ještě malej hoch, jsme seděli v restauraci. Byl to celkem podnik na úrovni, chodili tam samí fajnový lidi a obsluha byla moc milá. Dost jsem se nudil, když jsme čekali na dezert, tak jsem se zeptal servírky, jestli by mi nepřinesla tužku. Rodiče mě okřikli, že se chovám nevhodně, a já dostal tužku. Pod talíře tam dávali takový papírový podložky na jedno použití, na kterejch byl vyobrazenej pohled na město, ale z druhý strany byly jenom bílý. Začal jsem si tam kreslit interiér restaurace- stoly, okna, židle, lidi co seděli na těch židlích a tak. Úplně jsem se do toho ponořil, a když servírka přinesla dort, levou rukou jsem jedl a pravou kreslil. Náš stůl byl kousek od věšáku na kabáty, takže se mi lidi v jednom kuse protahovali za zády a braly si svršky. Za normálních okolností by mě to možná trochu rozčilovalo, ale jak říkám, byl jsem úplně ponořenej. Když se nade mnou natahoval pro kabát asi desátej člověk, řekl

„To není vůbec špatný. Jak dlouho kreslíš?“ Já mu odpověděl, že odjakživa. On se potom podíval na rodiče, a řekl, že vyučuje malování, a že jestli chci, mohl by mi klidně dávat hodiny, jelikož jsem  už na první pohled velice talentovanej, a dal matce kartičku s telefonním číslem. Potom si nasadil klobouk a odešel. Byli jsme úplně konsternovaný.

Skutečně jsem k němu začal chodit. Byl fakt dobrej učitel, ale dost zvláštní, a velice tajemnej. Zpočátku mi ani nechtěl prozradit svoje jméno, trval na tom, abych ho oslovoval „mistře.“ Když jsem se ho ptal, proč s tim dělá takový tajnosti, řekl, že ještě nejsem připravenej na to, abych se to dozvěděl. Už během mojí třetí lekce ale požádal, abych mu podal peněženku. Když jsem jí měl v ruce, využil jsem příležitosti a podíval se na doklady. Takže jsem se jeho jméno dozvěděl, ale stejně jsem mu dál říkal mistře, aby měl radost.

Chodil jsem na lekce spoustu let. Jednoho dne, když jsem dokončil takovej obraz, kterej znázorňoval moje rozporuplný mladistvý pocity, mistr se na děj díval nejprve zblízka, potom poodešel několik kroků dozadu, načež sepjal ruce a se slzama v očích mi řekl „to je nádhera hochu. Překonal jsi mě. Už tě nemám co naučit.“ Potom vzal kus papíru, napsal na něj nějakou adresu a podal mi ho se slovy „tihle lidé mají stejně nekonečný potenciál jako ty, ale o mnoho více znalostí a zkušeností. Najdi je, přidej se k nim, a uč se od nich.“

Reakce rodičů byla předvídatelná. V jednom kuse mi opakovali, že se malováním neuživím, a že umělci jsou spodina společnosti. Což mě neodradilo.  Zabalil jsem si svůj mrzkej majetek a přemístil ho spolu se svým tělem do vozu.

„Sbohem, moji drazí!“ vykřikl jsem teatrálně. Bohužel se mi nepodařilo nastartovat napoprvý. Pořád koukali. Tak, teď. Dobře. Připrav se na mě, velkoměsto. Vstříc novýmu životu.

Měl jsem přebejvat v malym bytě v centru. Měl jsem dost peněz. Ač mě moji zploditelé nepodporovali, neměli to srdce nechat mě odjet do toho velkýho světa úplně bez prostředků, a bydlení už jsem si zařídil předem. Když mi pan pronajímatel konečně předal klíče a vypadl, vybalil jsem si. Načež jsem si šel dát slavnostní drink na uvítanou. Přesněji řečeno jsem na balkóně vyprázdnil obsah svojí placatky. Vytáhl jsem z kapsy papír s napsanou adresou. Tak do toho.

Po dlouhym bloudění jsem stál před zchátralou budovou. Neměli tam zvonek, takže jsem musel klepat. Nikdo neotvíral. Přitvrdil jsem. Otevřela mi dívka oblečená v sárí.

„Proč tu kopeš do dveří jako šílenec, drahoušku? Neumíš zazvonit?“

„Odpusťte. Zazvonil bych, ale není tu zvonek.“

„Ale to víte, že je tu zvonek,“ usmála se, a ukázala nad sebe.

„Myslíte tu šnůru?“

„Ano. Když za ní zatáhnete, ozve se...“ řekla, a předvedla. Skutečně něco zacinkalo.

„Aha, to jsem nevěděl. To je ale moc zajímavý, kam ta šňura vede? Jako odkud to cinká?“

Rozhovor o zvonku jí zřejmě moc nevzrušoval, protože se otočila a vešla zpátky do domu.

„Tak co?“ ohlédla se, „přišel jsi se jen bavit o zvonku, nebo co?“

Nejistě jsem vstoupil za ní do domu, zavřel jsem za sebou dveře (najednou jsme se ocitli ve tmě), a následoval jsem jí. Po chvíli jsme se ocitli ve spoře osvětlené místnosti, kde sedělo několik lidí.

„Máme tady mladou krev,“ uvedla mě. Lidi se zasmáli. Zhluboka jsem dejchal místní voňavej vzduch a začínal jsem se cejtit uvolněně.

„Jsem tady kvůli-“

„Jo, jasně, jasně. Pšt. Sedni si někam.“

Tak jsem si sedl do volnýho křesla. Všichni se mi postupně představili. Asi byla řada na mě, abych konečně řekl kdo jsem a co tady pohledávám.

„A já jsem-“

„Baldt!“ vyhrkla dívka, která se tísnila v jednom křesle společně s klukem, kterej držel cigaretu a jmenoval se Dust. Její jméno jsem už zapomněl.

„Jo, jak to víš?“ zeptal jsem se překvapeně.

Položila si ukazováčky na spánky a řekla tiše „cítím to. Ano, cítim. Jmenuješ se Baldt, jsi nadějný malíř a přišel ses k nám učit novým věcem, protože… protože tvůj dosavadní učitel už, jak se říká, nedosahuje tvé velikosti, nemám pravdu?“

„Jsem ohromen. Jak to všechno víš?“

„Dostali jsme echo, že přijdeš,“ řekl Dust, „copak si myslíš, že bysme tě sem vpustili jen tak?“

Ta jeho křeslová společnice vstala, a šla pomalým, houpavým krokem ke mně. Nespouštěl jsem z ní oči. Když přišla až ke mně, zeptala se- „co nám řekneš o svých uměleckých záměrech?“

„No to není tak snadný,“ začal jsem, a naklonil jsem se do strany, abych mluvil ke všem v místnosti a ne jen do jejích nohou, „vlastně tak úplně plán nemám. Čekám, že mě navedete na správnou cestu a naučíte mě něco novýho. Vy všichni taky malujete?“

„Ale ne, ne, takhle nesmíš uvažovat,“ odpověděl mi nějaký člověk, jehož jméno jsem si v tu chvíli taky nebyl schopen vybavit, „my tě nemáme co učit.“

„Ne?“

„Ne. Podle všeho už umíš to, co potřebuješ. Proto jsi tady a ne doma.“

„Člověk by se snad měl učit pořád něco novýho,“ oponoval jsem.

„V umění ne. Víš, co se týče umění, stačí umět takhle málo,“ řekl, a udělal mezi ukazováčkem a palcem asi dvoucentimetrovou mezeru, „a potom tohle, ten zbytek,“ a v tu chvíli široce rozpřáhl ruce, „to už je jen nechávání se unášet.“

„Jo, přesně vim o čem mluvíš,“ přikývl jsem.

„S tím fakt nesouhlasím,“ ozval se Dust, „podle mě potřebuješ spoustu informací. Musíš znát hodně zákonitostí a pravidel. Jedině ten, kdo má dokonalý přehled v pravidlech, je dokáže správně porušovat.“

To mě dost zaujalo. „A nebylo by jednodušší se ty pravidla prostě nikdy neučit?“

Dust se zasmál. „Ty si nejspíš myslíš, že když nebudeš znát zákonitosti a pravidla, tak se jim budeš ve své tvorbě vyhýbat. Ale takhle to bohužel nefunguje.“

Rozhlídl jsem se po ostatních lidech a zjistil jsem, že většina z nich klimbá. Nepátral jsem po tom proč, a zeptal jsem se Dusta, jak to myslí.

„Víš, ať chceš nebo ne, tvůj přirozený instinkt ti radí vpasovat svoje dílo do všeobecných parametrů krásy. Naprosto podvědomě, ty parametry máme všichni uložené tady,“ řekl a poklepal si na hlavu, „a řídíme se podle nich. Ale když se opravdu snažíš, dokážeš potom ty instinkty obcházet a tvořit skutečně ošklivé věci. A to je pravé umění.“

Pár lidí, kteří doteď vypadali, že spí, se zasmálo.

„To je vskutku zajímavý,“ řekl jsem, „a budu nad tím večer v posteli přemejšlet. Ale ještě jste mi neodpověděli na mojí otázku. Vy všichni malujete?“

„Ne tak docela,“ odpověděla mi ta holka, která původně s Dustem seděla v křesle (teď už mi ani nestála před obličejem, ale sedla si na zem), „děláme různý věci. To brzy zjistíš, co všechno děláme. Trávíme čas  spolu, jelikož se vzájemně inspirujem, chápeš.“

„Chápu,“ přikývl jsem, „a to vždycky tvoříte tady?“

„Ne. Tady netvoříme nic. Jenom děláme koncepty.“

„Koncepty?“

„Jo. Vytváříme si tady představy o tom, co bysme mohli udělat. Taky hodně chodíme ven a chytáme inspiraci.“

„Páni, to je úžasný. A mohl bych jít někdy chytat inspiraci s váma?“

„Proto jsi přeci tady,“ odpověděla mi s úsměvem ta dívka v sárí.

Tak jsme chytali. A konceptovali. A vytvářeli. Bylo to fantastický. Dny jsme trávili společně venku sledováním světa okolo nebo samostatným vytvářením hodnot. Večer jsme se scházeli v tom starym domě a bavili jsme se a filozofovali. Všichni dost ujížděli na různejch omamnejch látkách. (Všichni kromě Dusta, kterej tvrdil, že to co má v hlavě je na něm to nejcennější, a proto se toho nechce zbavovat.) I když jsem s nimi zatím strávil jen deset dní, byl to nejlepší čas mýho života. Namaloval jsem za tu dobu tři nový obrazy, což bylo fakt hodně, vzhledem k tomu, že obvykle mi dokončení jednoho díla trvalo několik tejdnů. Prostě mi to šlo od ruky. Dokonce tolik, že jsem (s pomocí známých jednoho milýho člověka z našeho klubu) dostal příležitost prezentovat se na výstavě mladejch umělců. Sbalil jsem si teda svoje obrazy, dvoje trenky a jel jsem dobýt Svanssenovu galerii.

Když jsem se po třech dnech vrátil zpět do města, hned jsem se šel pochlubit svejm přátelům. Ale ač jsem bušil a bušil, nikdo neotvíral. Vzdal jsem to a šel jsem domů. Další den jsem přišel znova. Zase nic. Začal jsem bejt značně neklidnej. Problém byl, že jsem od domu neměl klíče. Vždycky, když jsem přišel, někdo už tam byl a otevřel mi, pár lidí tam dokonce přespávalo, proto jsem klíč nikdy nepotřeboval. Třetí den jsem tam šel znova a bez ohledu na následky jsem vykopnul dveře. Proběhl jsem chodbou, a ocitl se v odporný, vyklizený místnosti.

Popsat, co všechno jsem cejtil, by bylo nekonečný a po chvíli nejspíš nezáživný. Z celý tý situace, z toho nabytí a pozbytí jedinejch lidí, který mi kdy rozuměli, který mě měli fakt rádi, jsem byl značně traumatizovanej a myslím, že jsem se z toho v jistým smyslu nikdy nevzpamatoval.  Dá se však říct, že jsem to celý vzal jako jistý znamení a po několika letech jsem dokonce začal bejt přesvědčenej, že se mi celejch těch deset dní událo jen v mojí chorý mysli. Razantně jsem spoustu věcí přehodnotil. Nepřestal jsem malovat, ale od toho dne se z toho stala jen volnočasová zábava, nepřikládal jsem svojí tvorbě důležitost a ani jsem se nesnažil protlačit se k nějaký další možnosti publikace. Do svýho rodnýho města jsem se už ale nevrátil. Zůstal jsem ve svým skromným bytečku, začal jsem studovat a stal se advokátem. Žil jsem si celkem poklidně, až do jednoho dne, kdy jsem měl jednání v okrajový části města. Stavil jsem se do bufetu poblíž. Stál jsem u pultu a házel do sebe černý kafe na jeden zátah, když v tom jsem přes ohraj šálku zahlídl tlustýho, vousatýho muže v obleku, kterej mi někoho připomínal. Šel jsem k němu jako ve snu.

„Duste?“

Překvapeně vzhlédl.

„Ano? Odkud znáte moje...“ pusa se mu najednou roztáhla do úsměvu. „no to mě...jsi to ty?“

„Jo, jsem to já. Jsem to já, ksakru. Duste, co se pro boha živýho stalo?“

„Jak to myslíš, co se stalo? Páni, jsi tady, kamaráde, já tomu nemůžu uvěřit. Co pořád děláš, jak se máš?“ ptal se.

„Jak to myslíš, co se stalo, Duste! Vy jste… vy jste zmizeli! Zmizeli, a nikdy jste se tam už nevrátili!“

„Kam?“

„Do toho starýho domu přece. Do naší klubovny. Odjel jsem na tu výstavu, vrátil jsem se, a vy nikde!“

„Proč jsi nezavolal?“ smál se Dust.

„Neměl jsem vaše čísla. Proboha, vždyť já neměl ani mobil. Vzal jsi mi ho, řekl jsi, že to není dost umělecký, že mobil zabíjí mojí kreativitu, a hodil jsi ho do řeky.“

„Jo, na to si vzpomínám.“

„To je jedno, tak kam jste teda zmizeli?“

„Ale my jsme nezmizeli. Jen jsme se přestěhovali. Do jinýho domu, pár bloků od tamtoho.“

„Cože?!“

„No jo, měli jsme to bydlení jen na pár měsíců. Pak se tam chtěla nastěhovat nějaká ženská nebo tak. Tak trochu jsme se přesunuli. My jsme ti to neřekli?“

Jen na něj zírám a neodpovím ani slovo. Dust se najednou začne zvedat.

„Hele, rád jsem tě viděl, ale už musím běžet. Říkal jsem ti, že mám teď vlastní galerii? Nechceš se předvést? Udělal bych speciální akci, věnovanou jen tvým obrazům. Býval jsi eso. Chceš?“

„Už moc nemaluju,“ hlesnu s pohledem upřeným do prázdna.

„No, jak chceš. Hele, nemám u sebe drobný, zatáhneš to za mě? Tak zase někdy nazdar,“ usměje se, a odchází. Zvednu se a křičím na celej bufet.

„Jste spodina společnosti, slyšíš mě Duste? Spodina!“