Autor: Matej Čaščevoj

Jekot se odráží ode zdí a mdlá zář pouliční lampy se plazí po okně.

A já jen sedím. Čekám, až to přestane. Vím, že za chvíli nastane to ticho, a pak budu konečně sám, sám v noci. Jen ta lampa a její jemný bzukot. Jen tma… samota. Proč se tedy namáhat, proč riskovat neúspěch, když vím, že to přestane? Je to tak každou noc, tak proč? Nebojím se, ne... ono to přestane, já to vím.

Lampa problikne a řev přejde do bolestí naplněného kňučení. Zní to jako týraný pes, ale vím, že tomu tak není... bohužel. 

Jako vždy, není se čeho bát. Teď jen zavři oči a až je otevřeš, budeš zase sám.

Noc a já, nikdo tu nebyl... určitě. Něco se ale změnilo. Slyším to. Klepe to na mé okno.

Déšť, je to jen déšť. Pomalý a táhlý, ale stále lačný. Vidím obrázek v mé hlavě, vidím, jak se kaluž čerstvé krve mísí s kapkami deště. Není tomu konec a nikdy nebude, ale já můžu být sám, stačí jen čekat, však ono to přestane... ráno bude zase všechno v pořádku a já se vyspím. A pak až nastane tma... budu jen čekat.

Ječí hvězdy. Když si to představím takto, je to mnohem snesitelnější. Ještěže je tma má přítelkyně a halí mi zrak tak, abych neviděl zdroj toho jekotu.

Je tu zas a tentokráte je to žena. Ty jsou horší než muži. Jejich řev se zařezává přímo do mozku jako kuchyňská gumička. Ale je to také kratší, trpí méně, naštěstí.

Křik se postupně tlumí a já slyším, jak se plazí. Je sama, nikdo jí už nepolíbí, její děti jí smíchem nerozveselí. Je jako já. Noc, tma a ticho. Je to jen hvězda... určitě. Plazí se blíž k mému oknu. Můj dům je v okolí jediný, a tak zřejmě doufá, že jí vysvobodím. Já ale nemůžu, nemohu se na ní podívat, to bych nezvládl a přestal bych čekat na noc. Uviděl bych. A já nechci vidět. 

Jsou to hvězdy, září. Ano, je to tak.

Zatahuji žaluzie a čekám, až to skončí. 

Klep, klep. 

Tentokráte to není déšť, ale má chudinka spadlá hvězda. Pššt, maličká, jen spinkej, nahoře ti bude líp a já budu sám.

Poslechla mě a za chvíli ztichla. Déšť dnes nepřichází. S odstraněním krve mi nepomůže. Zavazuji si oči šátkem a vycházím ven do chladné noci. Tělo, co nectilo klid a samotu noci, odklízím, stejně tak i kaluž krve. Vím, co mám dělat, vím, kam mám jít. Noc je má paní a já jsem její služebník.

Možná to někdy skončí, zatím mi nezbývá nic jiného než čekat.