Autor: Jan Pečenka

V dálce jsou slyšet policejní sirény.

Ve městě už skoro nikdo není a slunce už přestává hřát. Procházím náměstím a jdu ulicí, která vede příčně k nádraží, takže mi zachrání pět minut chůze parkem. Je začátek července a mně začaly letní prázdniny. 

Musím si pospíšit, vlak mi jede za deset minut. Nerad bych se tu déle zdržoval.

V téhle ulici už není vůbec nikdo, jen na druhé straně prochází nějaký starší pán s vycházkovou holí. Nasadím si sluchátka a kliknu na svůj Ipod, aby začala hrát hudba.  Vtom si všimnu, že na druhé straně ulice jdou dva kluci. Jsou asi v mých letech, ale mnohem víc zavalitější. Zdá se, že s každým metrem zrychlují svůj krok. Jeden má červenou bejsku s kšiltem dozadu, druhý v uších stříbrné náušnice. Oba něco drží v pravé ruce a snaží se to schovat pod černými bundami. 

Teď už skoro běží. 

Přímo k tomu starém pánovi s vycházkovou holí. 

Zastaví se těsně za ním a ten s tou červenou kšiltovkou kopne do té krásné, vycházkové hole. Starší pán se jako omámený skácí k zemi a ruce si trochu neobratně drží před obličejem. 

Sundám si sluchátka a schovám se za popelnicemi na své straně ulice. 

Ti dva začnou do starého pána kopat a najednou oba drží v ruce nůž s vystřelovací čepelí.

Slyším, jak na toho pána křičí, ať jim dá všechny peníze a to pěkně rychle nebo že za sebe neručej. 

Ten s červenou čepicí je kápo, to se pozná.

Zmůžu se na jediný výkřik, který i mně připadá slabý v porovnání s jejich hlasy. Oni se trochu pobaveně otočí. Ten s náušnicemi zvedne svůj nůž do výše ramen. Kápo se o mě ani moc nestará, jako bych byl jen nějaký nepatrný hmyz. Dále zpracovává pána, který je příliš vystrašený na to, aby vytáhl peněženku s důchodem v postranní kapse u saka.

Ten s náušnicemi udělá pár kroků ke mně. Couvnu tak rychle, až spadnu na zadek. Oba dva se zasmějí a pak už si mě víc nevšímají. Rychle se zvednu a snažím se odsud dostat pryč. Na konci ulice se ale otočím a spatřím ty dva, jak se probírají pěkně macatou peněženkou starého pána, který teď už sedí na zemi s rukama zabořenými ve vlasech.

Neřekne ani slovo, ani jediný výkřik o pomoc. Podívá se na mě  a jeho oči říkají až možná příliš mnoho.

Otočím se před tím pohledem a utíkám pryč.

Ve vlaku si nasadím sluchátka a snažím se zapomenout. Vůbec se mi to ale nedaří, ty oči mám pořád před sebou.

O měsíc později se do města vracím.  Zdržím se tu až do večera a pak zase spěchám na vlak. Vzpomenu si na tu scénu před měsícem a rozhodnu se protentokrát jít parkem. 

V parku už skoro nikdo není a já si vychutnávám ten krásný čerstvý vzduch přicházejícího večera. V uších mi opět hraje píseň z Ipodu a já si tak dostatečně nevšímám svého okolí. Procházím poslední zatáčkou, která vede k cestičce ven z parku.

V tom mi do cesty  skočí dvě postavy. Zastavím se tak prudce, až mi sluchátka vyletí z uší a rozplácnou se na zemi. Ti dva se ke mně přibližují a já i přes horší světlo vidím, o koho jde. 

Červenokšilťák a náušničkář. 

Hezké shledání,  pomyslím si

„Kohopak to tu máme ?“ zeptá se kápo řečnickou otázkou.

„Není to ten hrdina, kterej spadnul na prdel a jako malej parchant utek‘? Poznávám ty   teploušský červený sluchátka.“

„Nojo, je to von!“ zahučí náušnice nadšením.

„Tys nám tenkrát utek a my si chtěli jen trochu pohrát…“ řekne a oba dva nato vytáhnou nůž s vystřelovací čepelí.

„Teď už nám ale jen tak neutečeš, hrdino!“

Jeden kopanec, druhej a třetí. Ležím na prašné cestě a neohrabaně se snažím bránit svůj obličej. Všechny věci, které jsem měl, si už vzali. Teď už je to pro ně jen zábava a já jsem hlavní atrakce.

Každý kopanec bolí víc než ten předchozí, ale snažím se na to nemyslet, protože to beru jako určitý trest.

Za to, co se stalo před měsícem. 

Jen si kluci kopněte

Patří mi to

Začne mi téct z nosu krev, protože jedna pěst se mi přece jen do obličeje dostane. Dávím se svojí vlastní krví, ale pořád se tak nějak držím.

Patří mi to

Patří

Pak uslyším kroky. Pomalé, ale jisté. Těžké kroky a podivné ťukání k tomu. Moji dva nápadníci se ohlédnou a já, přes všechnu tu krev v obličeji, se podívám také. Přímo k nám jde starší pán. V ruce má svoji krásnou vycházkovou hůl.

Poznali jsme ho všichni. 

Snažil jsem se ho varovat a vykřiknout, ale přes tu všechnu krev jsem se zakuckal a aspoň nahlas rozkašlal. 

Pána to vůbec nevyvedlo z míry a dál pokračoval naším směrem. 

Moji trýznitelé se mu vydali vstříc.

Jejich čepele se blyští v odrazu pouliční lampy.

„Tak tobě to minule nestačilo, dědku ?“ 

„Jdeš si eště pro nášup? “

Prosím, nechoďte sem

Nechte mě tu ležet 

Tohle mi patří

Nechte mě tu

Cítím se hrozně. 

Radši bych  dostal ještě desetkrát po tlamě, než aby za mě trpěl tenhle člověk.

Opět 

„Tak jo, dědku. Ale dneska už nebudu tak…“

Červenokšilťák nemohl dokončit větu, protože starý pán se po něm ohnal koncem své dřevěné hole, kde byla kovová hlavička ve tvaru koule. Člověk nemusel  být zrovna doktor, aby zjistil, že ten úder zlomil tomu klukovi čelist. 

Jeho parťák se chvíli překvapeně rozhlíží. Nejdřív na starého pána, který se k němu blíží, a potom na svého parťáka, který se válí vedle ve škarpě. Trvá to ale jen krátce a náušničkář se k pánovi rozběhne s připravenou čepelí v pravé ruce.

„Tohle tě teda bude mrzet, dědku prašivej !“

Pán se ale zastaví a obratně ze své levé kapsy vytáhne vystřelovací paralyzér, kterým se o pár vteřin později trefí náušničkáři přímo do břicha.

Ten se začne na zemi zmítat v křečích a slintat do prašné cesty.

Pán si nezapomene do obou blbců lehce kopnout a až pak zavolá policii a záchranku. 

Křik těch dvou slyším i dnes a zní mi to pořád stejně.

Pořád stejně krásně

Po telefonátu starý pán přejde ke mně. Jeho zrak je přísný a ledový. Nemůžu  už dál a tak  sklopím pohled na špičky jeho bot. Chci mu poděkovat, ale stále mám krk plný krve.

V tom okamžiku ke mně natáhne ruku s otevřenou dlaní. Podívám se mu do tváře a vidím mírný úsměv. 

„Ahoj, jmenuju se Karel Novotný, rád tě poznávám,“ říká ten člověk.

Jsem trochu překvapený radostným tónem toho hlasu, ale jeho ruku přijímám a namáhavě se postavím na nohy.

Ještě jednou si ťukne špičkou hole do rozkroku náušničkáře, pak se ke mně opět s tím úsměvem otočí a ještě radostnějším tónem se mě zeptá :

„Nezajdem si na panáka? Myslím, že si ho oba zasloužíme.“

Odplivnu si krvavý chomáč slin a taky si neodpustím jeden neformální kopanec do  červenokšilťáka.

Pak se podívám tomu starému pánovi do očí a taky se usměju.

Protože si už prostě nemůžu pomoct.

„Ale jo, proč ne,“ řeknu a v dálce jsou slyšet policejní sirény.