Autor: Lokken Wolf
Stála ve frontě…
Frontě plné lidí…
Všichni byli oděni jen v bílé košili…
Všude byla spousta světla…
Pomalu se brouzdali bílou mlhovinou…
Nikdo nevěděl, co se bude dít…
Jedno ale bylo jisté:
Jsou mrtví!
A…
… očividně jsou…
V nebi!?
Jsem ve skutečném nebi!?
Vyhlédla zpoza fronty.
Byla před nebeskou bránou.
Před bránou viděla muže…
… jak pouští lidi dál.
Usmála se.
Uvidím Hospodina!
Byla celá u vytržení.
Konečně ho uvidím!
Byla šťastná.
A…
… byla na řadě.
Muže před bránou poznávala. Byl to svatý –
„Postav se ke sloupu,“ pobídl jí, aniž by se na ní podíval.
Dál nepřerušeně datloval údaje do počítače.
Přistoupila k bílému sloupku.
„Nyní ti senzor oskenuje duši.“
Zmáčkl enter.
Na okamžik oslepla.
Prostor vyplnilo červené světlo.
„Cože?“ podivil se starý muž. „Zkusíme to ještě jednou.“
Znovu přiložila oči ke skeneru.
Další vteřinové oslepnutí.
Další červená záře.
„Tak moment!“
Něco bylo špatně…
„Co to má za problém?“ brumlal si sám pro sebe vrátný. „Věřící je. Do kostela chodí třikrát týdně. Zpovídá se. Nekleje. Nebere boží jméno nadarmo. Ctí matku i otce. Nekrade. Á tady to je!“ vykřikl spokojeně. „Nezabiješ!“
Konečně se na ni podíval. Její prvotní nadšení bylo to tam.
„V tom bude ten problém. Máme tady vražedkyni!“ zařval hlasitě.
Všichni přítomní to slyšeli.
„To-to ne, já-já ne…“ koktala vyděšeně.
„Ale ano, zabila si muže v poslední chvíli svého života.“
Ve frontě se rozezněl šepot.
„Ale-ale to bylo v sebeobraně!“ hájila se.
Nazdvihl obočí. „Opravdu?“
„Ano, jistě.“
„A to je zatracená lež!“ zaječel na celé přednebí. „Já vím, jak to bylo. Ostatně si to můžeme pustit. Z tvého skenu máme záznam z celého tvého života.“
Zmáčkl několik tlačítek na klávesnici. Najednou se nad bránu začalo promítat.
Nebyl to film…
Byl to její život – konkrétně její poslední chvíle.
Samým zděšením si zakryla ústa.
Vzpomínala si…
Vařila večeři.
Rána – vysklené okno.
Dva maskovaní muži se vkradli dovnitř – jeden měl zbraň.
Upustila nůž.
Neozbrojený muž jí popadl…
Břichem přimáčkl na stůl…
Strhl jí sukni a…
Všichni se na to dívali.
Slyšeli její tlumené sténání.
Obraz záznamu představoval jen slzami rozmazanou mísu s ovocem.
Přesně tak, jak to před tím viděla ona.
Zhroutila se na kolena.
Dala se do pláče.
Muž se smál.
Užíval si to.
Smál se, i když skončil.
Obrátil jí na záda.
Naklonil se k ní a…
Začal jí škrtit.
V tom okamžiku ho kopla do rozkroku.
Okamžitě ji pustil.
Využila příležitost.
Sklouzla ze stolu.
Popadla nůž.
Obrátila se na maskovaného muže a…
Bod! Bod! Bod! Bod! Bod!
A…
Objevil se druhý muž.
Namířil na ní a…
Výstřel!
Ticho. Konec filmu – konec života.
„No,“ ozval se po chvíli vrátný, „to nevypadalo jako zabití v sebeobraně.“
„Ale –“
„I kdyby to bylo zabití v afektu – pětkrát někoho bodnout zatímco v bolestech leží na zemi? To se nedá nijak obhájit.“
„Ale –“
„Stal se prostě omyl. Vůbec si tu neměla být. Prostě sem nepatříš. Patříš dolů.“
„Ne! Vždyť… já… celou dobu jsem Bohu byla věrná. Celou dobu jsem mu sloužila. Modlila se k němu. Věřila mu –“
„A požádala si Boha o odpuštění?“
„Co-co prosím?“
„Za to, že si zabila člověka? Odpustil ti?“
„Já-já –“
„Nepožádala si ho! Bůh ti neodpustil! Tudíž do nebe nepůjdeš. Taková jsou pravidla.“
„Ale-ale –“
Pokrčil rameny. „Je mi líto. Taková jsou pravidla.“
Zmáčkl klávesu delete.
Brána se zavřela.
Mlhovina pod ní se rozestoupila.
Světlo pohaslo.
Začala padat…
Volným pádem…
A pak…
Stála ve frontě.
Křik!
Frontě plné lidí.
Řev!
Všichni byli nazí.
Pláč!
„Ale, ale,“ ozvalo se za ní, „dlouho jsme se neviděli.“
I přes spalující žár kolem jí zamrazilo.
„Ne! Bože! Ne!“ začala ječet.
„Ale ano,“ usmál se čerstvě ubodaný muž.
Zezadu jí chytil za krk a zlomil jí v pase…