Autorka: Eliška Hrdinová

Krev… nebo snad slzy?! Perly rudé barvy se kutálí na zem. Jedna za druhou uspěchané jako mravenci, jejichž mraveniště je v ohrožení. Slyším hlasy, které v mé hlavě sílí k zbláznění. 

Smutek a bolest skličují mé tělo jak nikdy předtím a já cítím, že odcházím. Pouštím se pozvolna do hlubin tmy, úplně sám, ponořen v kruté bolesti mých ran. Je konec. Má ruka, která pevně svírá žiletku, povoluje, cítím, jak slábne a veškerý pokus o jakýkoliv pohyb je marný. Vzdal jsem to. Neperu se za pravdu a práva, jsem zničen z vlastního světa.

Veškeré křivdy a pomluvy vyhrály nad spravedlností a mě to tentokrát nadobro zničilo, už nemám sílu dál bojovat. Má psychická stránka se zcela rozpadla v nefunkčnosti dnešní doby. Vše, co jsem doposud vybudoval, se mění v prach. Nedá se vrátit čas. Pouze pojem, který mění noc v den a den v noc. Jsem sám a konečně beze všech těch lží a hrůz, které mi tento krutý svět nachystal, odebírám se do temnot, ale jsem připraven na smrt?

Mám se opravdu všeho vzdát? Slabá chvilka a rudé kapky mého zpackaného života dopadají na roztříštěné sklo a já jsem si plně vědom následků, které mě neminou. Po mé tváři neslyšně stékají slzy, které se mísí s krví na zrcadle. Snad poprvé ve svém životě se poddávám strachu… a pak to přijde. Poslední výdech je patetickým ukončením mé životní pouti.

Jaký hrozný pocit. Probudím se úlekem zpocený od hlavy až k patě. Mé myšlenkové pochody jsou obaleny neprostupnou vatovou mlhou. Nedokážu rozeznat realitu a sen. Jsem ještě naživu, byl to jen sen?

Venku je stále tma, zmateně se ohlížím na hodiny, které ještě neodbily ani třetí hodinu ranní. Otočím se na druhou stranu postele. Má drahá polovička v klidu a bezstarostně spí. 

Po chvíli se snažím o totéž, ale nemohu z nějakého důvodu usnout. Stále musím přemýšlet nad tím hrozným snem. Odkud znám ten hlas? Je mi hrozně povědomý, jako bych ho slýchal roky. 

Ležím v posteli zmítán vírem myšlenek. Hodiny právě odbíjejí půl čtvrté, když se má žena náhle probouzí. Chci s ní promluvit, rád bych jí vyprávěl tu hrůznou noční múru, jenže ona nereaguje. Zmateně hledí na mou stranu postele a pak vstává. Nechápu, proč se mnou nemluví a následuji ji ven z ložnice.

Když rozrazí dveře koupelny, začne hystericky křičet a vrhá se k vaně. Koukám jí přes rameno a tam, v té krvavé lázni, leží mé nehybné tělo. Chci ji obejmout, ale mé ruce se rozplývají v mlze a já mizím, abych trpce vychutnal kalich své slabosti až do dna.