Autorka: Kristýna Dostálová
Jeden maličký svět, jedna maličká vesnice a jedna maličká dívka. Anna žila celý život na jednom místě. Byla to docela malá útulná vesnice. Lidé v ní na sebe byli milí, pořád se usmívali a nikdy nezašli daleko pro dobré slovo. Tou vesnicí vedla jedna kamenná cesta, kterou lemovaly takové obyčejné milé domečky s doškovými střechami. Rostly zde jabloně a na těch jabloních krásně zpívaly sýkorky. Za domečky byly takové malé pěkné zahrádky, na kterých často pobíhaly slepičky. Ale nejsem tu proto, abych vyprávěl o slepičkách. Důležité je to, že se Anna každý večer vyšplhala na střechu svého domu a sledovala slunce, které zapadá za obzor.
Tak moc bych si přála jít do té země za obzorem, pomyslela si. Když se pak zlatavá záře změnila v rudou, která následně vyhasla, lehla si Anna do své postele, zavřela oči a přestavovala si tu dokonalou zemi.
Slunce v ní zářilo jasněji, květy v ní voněly více a lidé v ní byli mnohem milejší. Tak dlouho o té zemi snila, až jí její domov začal připadat šedý, ošklivý a nudný. Jednoho dne proto zanechala práci na své zahradě, kde v té době rostly krásné květiny, sbalila si pár věcí a časně ráno vyrazila na cestu. Následovala zlaté slunce, protože věděla, že právě slunce vždycky do té kouzelné země dojde. Konečně došla za kopec, ale po krásné zemi nikde nebylo ani vidu, ani slechu. Anna tedy pokračovala dál. Procházela dolinami, lesy, cizími vesnicemi a velkými městy. Slunce pokaždé zapadlo, takže musela čekat na jeho východ a pak ve své cestě pokračovala. Potkala desítky lidí a poznala desítky odlišných životů-tadyhle nosili místo klobouků na hlavě koše, tam zase stavěli domy z rákosí, jinde zase jedli podivné mořské potvory.
Anna se nestačila divit té kráse a když někde uviděla krásnou rostlinu, sehnala si od ní semena. Ale ať pátrala sebevíc a následovala jasné slunce na jeho pouti sebedéle, nikde tu krásnou zem ze svých snů nenašla. Už uběhl dlouhý čas a Anna se začínala bát, že svoji zemi za obzorem nenajde. Jenže její svět byl opravdu malý, zabloudit se nedalo. Jednoho rána, když konečně vystoupila z hustého lesa vonícího jehličím, uviděla překrásnou alej stromů. Rozběhla se po té cestě a její oči hltaly krásu kolem-domy, lidé, všechno to bylo zářivé, krásné a dokonalé. Anna se rozbrečela štěstí, neboť konečně našla svůj nový domov. Vstoupila do velké zahrady, kde bylo všechno uvadlé. Začala ihned kopat a nasadila semena rostlin ze svých cest, šťastná, že našla svůj domov.
A žila v té krásné vesnici, kterou se klikatila kamenná cesta, kde krásně zpívaly na větvích sýkorky, kde stály doškové domečky a na zahrádkách pobíhaly slepičky. Anna šťastně probudila zahradu opět k životu a vůbec jí nedošlo, že se vrátila tam, odkud vyšla. Nenapadlo ji totiž, že by ta krásná země za obzorem mohla být právě ta, na které žila. Stačilo jí jen pár semen z ciziny a její zahrada rozkvetla krásněji, než kdy předtím.