Autorka: Dominika Dufková

Před mnoha lety v jednom z takových těch útulných, obyčejných podniků, do kterých vstoupíte už jen pro jejich příjemnou domácí atmosféru, stála dřevěná stěna. U té stěny stolek, který stál v rohu a tak u něj nebylo víc míst k sezení než dvě. Tak se z toho místa stalo magické diskrétní místečko, kam rádi sedávali přátelé, milenci, partneři a vyprávěli si svoje příběhy z běžného dne. Staré dřevo cítilo každý příběh, zachytilo a pamatovalo si jej. 

No a sedávali u ní dva mladíci. Jako tradičně, každý rok si sedli, dali si pivo a povídali si, protože se celý rok neviděli. Jednoho dne se jeden jako obvykle zeptal toho druhého: „Tak co nového?“

Druhý se jen šťastně pousmál, sklopil oči a řekl: „Čekáme s manželkou dcerku.“ 

První se jen usmál, stiskl mu rameno a pogratuloval mu. 

Na příští rok se sešli znovu. 

„Tak co dcerka?“ zeptal se první muž druhého dřív, než na cokoli jiného. V pohledu druhého muže ale tentokrát bylo cosi jiného, smutného.

„Nenarodila se v pořádku. Nejspíš nikdy nebude normální. Doktoři nám nabídli, že se jí můžeme zříct, ale… Je naše. Musíme věřit, že to bude jen lepší,“ odpověděl smutně. První mu jen zase stiskl rameno a mlčky mu vyjádřil všechno, co slova vyjádřit nemohla.

Přesto se ale dál, rok co rok scházeli a stěna si to pořád pamatovala. Jak se první muž pokaždé ptá druhého „Co dcerka?“ a druhý odpovídal „I když je to pořád stejné, jednoho dne to bude lepší.“

Jeden rok se sešli a jako obvykle padla otázka: „Co dcerka?“

Tentokrát ale byla odpověď jiná.

„To bys nevěřil. Sedíme si tak se ženou na snídani a mlčky se ptáme jeden druhého, kdo půjde, obleče Jitušku, a přivede ji dolů,“ začal, „a jak tak snídáme, najednou sama přišla, oblečená, usmívala se, popřála dobré ráno a začala snídat!“

Toho večera zůstali muži v restauraci dlouho a stejně tak dlouho se bavili o tom zázraku. Doktoři to neuměli vysvětlit, ale muž byl přesvědčený, že jeho a manželčina víra Jitušku uzdravila. Od té doby bylo všechno v pořádku.

Jednoho dne po mnoha a mnoha letech se rozhodlo, že hospoda je stará a už neslouží tak dobře a že se tedy strhne. Všechno se vyklidilo, když se jeden z dělníků podíval do toho určitého rohu, podíval se na poslední kus dřeva, který tam byl a usmál se. Sám u něj několikrát sedával a dřevo, jakoby dýchalo vlastním životem a posílalo každému uklidňující energii. Rozhodl se, že si stěnu vezme do domu, který si s manželkou stavěli.

Když pak měli děti, každý večer ty děti chodily ke stěně a stěna jim šeptala příběhy, které zaslechla za ta leta v hospodě. Děti jsou bezelstná stvoření a jejich fantazie nezná mezí. A možná i to byl důvod, proč stěna byla najednou schopna všechny ty příběhy, které napsal sám život, říct. Nejprve to byly veselé příběhy, ale jak děti stárly a stěna šeptala čím dál tišeji, příběhy získávaly i smutný konec.

A jednou stěna šeptala příběh o muži a jeho ženě, kterým se narodila nemocná holčička. Jakmile vyprávění skončilo, z kuchyně se ozvalo: „Děti, pojďte se najíst!“

Děti přiběhly ke stolu, začaly večeřet a šeptaly si jako obvykle o dnešním příběhu. Žena je spokojeně pozorovala, otočila se na svého muže a tiše pověděla: „Každý večer sedávají u té stěny. Co myslíš, že to znamená?“

Muž jen jednoduše pokrčil rameny a odpověděl: „Netuším, Jituško.“