Autorka: Anička Landsmannová

         Jsou dny krásné, hezké, snesitelné, pak dny horší, špatné, a ještě horší.

„Tak si zesumírujeme, co nás dneska potkalo…“

„Tu angličtinu jsi totálně podělala, holka. Při troše štěstí to bude čtyřka, ale spíš ne. Před třídníma schůzkama fakt naprosto ideální. Dějepis by se býval povedl… když by tě učitel nenachytal, že se bavíš s holkama v zadní lavici!“

„Skutečnost, že já jsem byla ten, kdo napovídal ostatním, by nebyla polehčující, co? Aspoň mám čisté svědomí, a co se známky týče, třeba mi nedá pětku a nechá mě ten test napsat ještě jednou.“

„Staráš se o známky, jako by ti o ně opravdu šlo! Je ti osmnáct, tak se, sakra, trochu uvolni!“

„A čím se mám zabývat, když ne známkama, ty chytrá? Škola a učení, to je ten nejlepší únik, na který se můžu soustředit! Nechci myslet, nechci cítit, nechci se rozhodovat!“

„Už abys byla doma. Dneska jsi do té školy vůbec neměla chodit, měla ses radši pořádně vyléčit.“

„Jenže holky na mě spoléhaly. Zas se na ten dějepis ani nekoukly.“

„Ne že bys jim dneska nějak zvlášť pomohla, když vás přistihl…“

„Ten krk bolí čím dál víc. Proč jsem si ráno nevzala prášek? Je zataženo, každou chvíli asi začne pršet, a fouká, a je mi zima… chci už domů!“

         Dneska to vidím na „ještě horší“ den. Na tom se mimořádně všechny Aničky shodnou.

„Snad pojede tramvaj co nejdřív, abych dlouho nemrzla na zastávce.“ Nějaký tichý hlásek v hlavě mi však šeptá, že tramvaj hned tak nepojede. Moc ho neposlouchám a mířím rovnou k jízdnímu řádu. Tam mi to dojde. Tramvajové koleje jsou o tři zastávky dál rozkopané, místo tramvají jezdí náhradní autobusy. Rozhodně ale nejezdí tak často, jak bych potřebovala. V duchu zanadávám.

         Nejradši bych se zatím usadila na lavičce pod stříškou, tam aspoň nefouká, ale sedí tam starší pán, který navíc vypadá mírně opile. To budu radši mrznout na tramvajovém ostrůvku. Kromě mě a pána není na zastávce živá duše. Ještě jednou pohlédnu jeho směrem a naše oči se na kratičký okamžik střetnou. Rychle upřu pohled do země.

         Krk mě pálí čím dál víc, a trochu se mi motá hlava. Možná mám zvýšenou teplotu. Zastrčím ruce do kapes, vtáhnu hlavu mezi ramena a snažím se být co nejmenší, aby na mě co nejmíň foukalo. Špičkami bot si hraju se spárou mezi dlaždičkami.

         „Hej, ahoj, ty, slečno!“

„Ale ne… proč není na zastávce nikdo další?“

         „Neboj se. Proč se stydíš? Šípková Růženko…“

„Já nespím. Jen je mi zima. A nechte mě být.“

         „Seš krásná ženská.“

To říkají opilci často. Stejně mě to proti mé vůli potěší. Tohle se prostě neoposlouchá. „Ale stejně nebudu nijak reagovat!“ Stále upřeně pozoruju špičky svých botasek.

         „Ještě se ti stanou horší věci.“

Nezní to výhružně, ani jako by mě litoval. Spíš jako by se mě snažil uklidnit, potěšit. „A co? Prostě další neutrální fráze. Neposlouchám ho.“

         „Neboj. Ještě se zamiluješ.“

„Ale já jsem zamilovaná, pane. Jenom je to trošku složité. Nechci na to myslet.“

         „Ty seš spisovatelka! Víš, já to z tebe vycítím.“

„Začínáte mě zajímat, pane.“ Malinko se pousměju. Snad si toho nevšiml. Ale teď už je mi vlastně jedno, že jsme na zastávce sami. Už se ho nebojím. Když se nezvedl ze své lavičky doteď, tak to nejspíš vůbec nemá v plánu.

         „Věnuj se tomu víc. Ty to v sobě máš.“

Musím se čím dál víc přemáhat, abych se neusmívala. Docela dobře se bavím. „Co uslyším dál? Že se dobře učím, že hezky zpívám? Něco přiměřeně neutrálního, aby se nemohl trefit vedle?“

         „Ty seš ta… Karolína…“

Trefil vedle. Asi se brzo začnu nahlas smát. „Jsem Anička, pane!“ 

         „…Karolína Světlá, jo, ta! Novodobá.“

Nemůžu si pomoct, usmívám se od ucha k uchu.

         „Věnuj se tomu trochu víc!“

Jeho hlas už zní vyloženě srdečně. Naléhavě, a srdečně. Jako by mu na tom opravdu záleželo. V zatáčce se objevil autobus. Konečně.

         „Víš, já jsem Syn Boží,“ stačí ještě poznamenat, než přede mnou autobus zastaví. On dál sedí na lavičce, dívá se na mě a nenuceně se usmívá.

Rychle se k němu naplno otočím. „Děkuju vám.“

Vesele pokývne hlavou, a já nastoupím. Zůstanu stát těsně za dveřmi. Když se autobus rozjede, naposledy se podívám na zastávku. Pán se na mě taky dívá, a když se naše pohledy sejdou, vesele mi zamává.

         A já se tiše rozbrečím. „Děkuju.“

Ty věty vlastně nic neznamenaly. Možná je říká každé náhodné kolemjdoucí… ale díky němu, kouzelnému dědečkovi, opilému Božímu Synu, se stal „ještě horší“ den přinejmenším snesitelným.