Autor: Dominik Vlášek

Je až neobyčejně krásný den se vším všudy. Na to, že je březen, tak slunce neobvykle moc dráždí celé mé tělo. Vždycky se ale najde něco, co můj den překazí. Rodiče sotva přijeli a už mi začali vyčítat mé nedostatky, jako kdyby jich oni měli málo.

„Radši jdu za Nikčou, než se tady s Váma hádat pořád dokola o těch samejch kravinách“

„Nikam nepůjdeš mladá dámo, dokud…“

Prásk. Zabouchly se dveře a vřelá náruč samotné Gai mne líbezně objala. V rozevláté zelené sukni, která pod vlivem větru hladila mé bledé, bosé nohy, jsem se procházela po hedvábné pokožce jí samotné až do neznáma. Jistěže jsem měla cíl. Alespoň původně jsem mířila za kamarádkou, ale když už jsem venku, je mi vlastně jedno kam půjdu. Nechávám se unášet větrem a do těla i mysli se mi jako táhnoucí se med vtírá sladká blaženost. Za stálé chůze si dlaní prohrábnu své rusé vlasy a vnímám. Vnímám tu krásu kolem sebe. Vnímám jak každé stéblo trávy, každý nepatrný živočich má svou vlastní osobnost a vypouští ji do světa. Jak všechno pospolu žije v symbióze, harmonii, snad jen kromě nás. Vnímám jak je to prosté a přitom pro většinu lidí tak těžké. Už ani nemůžu chodit, jak se mi z těch pocitů podlamují nohy. Lehnu si tedy na zem a splývám se svým okolím. Pak ucítím zvláštní pocit v podbřišku. Velmi příjemný pocit. Jako kdybych v sobě měla až moc lásky ke všemu okolo i sama k sobě. Ty pocity mě zaplavují v nečekaných vlnách rozkoše. Jen když se pohnu, přepadá mě mravenčení přecházející až v orgasmickou křeč, natož abych se sama sebe dotýkala. I když chci, nemohu. Je to příliš náhlé, intenzivní a stupňující. Jako by samotný, nekonečný vesmír vléval tyto pocity do mého těla. Nemyslím na nic. Cítím všechno. Jsem nikde a všude najednou. Letím.