Autorka: Eliška Bílková

Očekávání důležité schůzky se v okamžiku přetransformuje v hroudu zmrzlého sněhu na střeše domu, pod kterým stojíte. Telefonujete s člověkem, který schůzku ruší, tedy spíše přesouvá na další den. Vy řeknete, že to nevadí. Zavěsíte, hrouda sněhu sjede ze střechy a roztříští se přímo o vaši hlavu. Jste naštvaní. Snad proto, že musíte na schůzku zítra v jedenáct, což znamená, že si v pekárně nebudete moci koupit čerstvý chleba, což znamená, že budete celý den pěkně nervózní. Jste nervózní už dnes, protože jste tu schůzku měli mít dnes v jedenáct, takže jste si nekoupili čerstvý chleba. Jste nešťastní, protože vám dochází, že si jej dva dny po sobě nekoupíte. Když si dva dny po sobě nekoupíte čerstvý chleba, jste nešťastní. Stojíte pod domem, ze kterého na vás spadla ta hrouda sněhu, a jste mrzutí, protože si vždycky stoupnete pod dům, který má střechu, ze které vždycky, když tam stojíte, spadne sníh. Připustíte, že na vás ještě nikdy předtím z žádné střechy sníh nespadl. Zeptáte se sami sebe, proč tedy máte za to, že na vás sníh ze střechy padá často. A schválně. Uvědomíte si, že si o všem, co se stane, říkáte, že to bylo schválně. Žena, která právě prochází kolem vás, řekne něco jako „Cože? Jste blázen?“ a vy si uvědomíte, že jste tu otázku asi řekli nahlas. Nejspíš té ženě. Neřekli byste to, kdybyste věděli, že tam je. Chcete říct něco jako pardon. Řeknete to a očekáváte, že vám žena odpoví, nebo se alespoň usměje, nebo tak něco. Ale ne, nic. Napadne vás, že jste to pardon asi neřekli nahlas, jen si mysleli, že jste to řekli nahlas. Potichu jste chtěli říct tu otázku, proč vlastně máte za to, že na vás často padá sníh ze střechy, ale udělali jste to naopak. Celkem často děláte věci naopak. Jakmile si to připustíte, bodne vás v pravém zápěstí. Občas se stane, že vás tam bodne. Hlavně když si něco připustíte. Jelikož to děláte poměrně často, tak vás taky dost často bodá v zápěstí. V pravém. Znova si vzpomenete na ženu. Chvíli jen tak stojíte pod střechou a se sněhem na hlavě. Připustíte si, že jste asi blázen, bodne vás v pravém zápěstí, odemknete vchodové dveře domu a vejdete dovnitř.

Zastavíte se na druhém schodu a přemýšlíte, proč jste odemkli levou rukou, zatímco schováváte klíče do kapsy. Připustíte si, že jste to udělali proto, abyste nenamáhali pravé zápěstí, které vás zrovna dnes tolik bolí. Připustíte si, že si nebylo dobré ten fakt připouštět, když vtom vás bodne v zápěstí. Dvakrát. Bodne vás v něm tak, až vymrštíte celou paži do prostoru vedle sebe. Jakmile uslyšíte zoufalé zakřičení, připustíte si, že jste rukou možná nemrštili do prostoru, ale spíše do člověka, jenomže vtom vás v zápěstí bodne zase, načež si připustíte, že byste do toho člověka mohli praštit znovu, proto si levou rukou tu pravou přidržíte na hrudníku, jenomže už je evidentně pozdě, protože jste rukou zase řádně škubli, jak jste si připustili, že by bylo špatné toho člověka znova uhodit. Připustíte si, že vlastně nevíte, jestli vedle vás někdo stojí, proto se otočíte dozadu, načež vás bodne v pravém zápěstí a vy udeříte rukou do kovového zábradlí u zdi. Zadržíte dech… chvíli sledujete zeď, jak se u ní vznášejí obláčky bílého prachu. Slyšíte kroky. Napadne vás, že by to mohl být ten člověk, do kterého jste předtím udeřili, vzhlédnete výš a uvidíte muže.  „Proč máte brýle v ruce?“ zeptáte se, vzápětí si připustíte, jak hloupá ta otázka byla. Připustíte si, že jste tu otázku snad zase neřekli nahlas, a taky vás napadne, že vás ten člověk nevidí, když nemá brýle na očích. Zarazíte se. Napadne vás, že vás teď vůbec nebodlo v zápěstí! Nadechnete se a podíváte se na ruku. V tom okamžiku vám celou paží projede příšerně ostrá bolest. Uvědomíte si, jak moc vás pulsující zápěstí bolí. Bolí vás dost na to, abyste si připustili, že musíte do nemocnice, ale ne zas tak málo na to, abyste mohli rukou jednoduše pohnout a pustit se zábradlí. 

„Kde sakra jsi?“ ozve se ze dveří v patře hlas. Hlas vaší matky.  

„Viděla jsem tě z okna na chodbě. Chtěla jsem jít s odpadky do popelnice, ale potkala jsem domovníka. Říkal, že se zrovna chystá shazovat sníh ze střechy, tak mi to smetí vezme. Hodný pán, že?“

„Jo, to teda,“ utrousíte, pohlédnete na matku, vystoupáte čtyři zbývající schody a vejdete do bytu. Posadíte se ke stolu na nabídnutou židli. Matka stojí u kuchyňské linky a připravuje čaj. „Tak co schůzka, jak jsi dopadl?“

„Nijak. Nebyl jsem tam.“

„Nebyl? Říkal jsi přece, že je důležitá. Na jakou schůzku jsi měl vlastně jít?“

„Ále, měl jsem se sejít se Šamanem.“

„Jakej šaman? To je snad ten indiánskej doktor. Nedělej si legraci, vážně m…

„Jo, totiž žádnej šaman. Jen Šaman. Ten nový doktor ze střediska. Viděl jsem plakátek s číslem v autobusu a tak mě napadlo, že k němu zajdu. Kvůli tomu zápěstí. Jak mě pořád tak bolelo.“

„Do nemocnice půjdeš, jestli tě to pořád bolí. Jen co dopijeme čaj. Na,“ řekne matka a postaví před vás hrnek horkého nápoje.

Bolí. To teda jo. Připustíte si, že byste do té nemocnice vážně zajet měli.

„Ano. Půjdu k doktorovi. Jen co dopijeme ten čaj.“

„No proto. Nikdy mě neposlechneš, a takhle to dopadá. Měl jsi tam zajít už dávno. Hned když to začalo. Já pořád říkám, že ka…“

Připustíte si, že vlastně vůbec nevíte, kdy to začalo. Jako to bodání v zápěstí. Lehce se vám zvednou koutky, když si uvědomíte, že přesně víte, kdy skončilo. Dnes. Připustíte si, že máte nesmírnou chuť na čerstvý chleba, který jste si dnes kvůli té schůzce nekoupili. Ale zítra si ho koupíte! Konečně! Protože na žádnou schůzku nepůjdete. Mysleli jste si, že se bez chleba budete muset obejít i zítra, ale nakonec je všechno jinak. Límec svetru vám už uschl a už taky nejste naštvaní, že vám ta paní řekla, že jste blázen. Jen ruka vás stále bolí, protože jste si zlomili zápěstí. Ale to se změní, až se ruka zahojí. Změní se to tak, jako se přeměnil sníh ve vodu, šaman v Šamana, schůzka ve chléb a tak, jak se drobnosti mění v život.