Autorka: Barbora Strnadová

ONA ležela na zádech, ON spočinul na znak vedle ní. Zprvu se chtěla zvednout, ale zubožené tělo jí to nedovolilo. Cítila studený jarní vánek, který ji v pravidelných intervalech ovíval obličej. Necítila bolest. Pozorovala rudou oblohu mísící se s dýmem a náhodně poletujícími jiskrami. Kolem jako by nic proletělo hejno ptáku. Nejevilo vůbec žádný zájem o cokoliv, co bylo lidského. Cítila se příjemně, vlastně to byl dokonalý pocit rovnováhy, smíření. Nebála se. Hřejivé paprsky zapadajícího slunce mizely někdy za horizontem, nebyla s to otočit hlavu a pozorovat jejich dráhu. Nešlo to. V ústech pocítila tu dobře známou železitou chuť vlastní krve. Vzpomněla si, jak si hrávaly se setrou na plácku ze domem, zakopla, spadla na bradu a rozkousla si ret. Teď rozeznávala pramínek krve klestící si cestu slepenými vlasy na spánku. Nepřišlo jí to zvláštní, naopak, všechno bylo přirozené. Mělo se to stát. Ačkoliv nikdy nevěřila na šťastné konce, lásku na první pohled, osud, všechny ty klišé, které si obyčejní lidé vymýšlejí kvůli tomu, aby se stali neobyčejnými. Ale. Samozřejmost tohoto okamžiku ji až zarazila, věděla, že se to stane, že... Co když nakonec osud... 

V dáli zazněla siréna. Hlasy ozívajíc se směrem od silnice zesílily. Slunce zapadlo úplně. Tma. Kotouče vržené baterkami osvětlovaly okolní temné obrazy. ONA ležící v tisících malých střepů, zkroucené tělo mladé ženy v nepřirozené poloze. ON natažený s hlavou ponořenou do orosené trávy, krvavá stopa naznačující nešťastnou trajektorii letu. Celou trýznivou situaci osvětlují plameny