Autor: Vít Richter

Stejně jako se v rozích místností drží nejvíce pavučin, existují i ve vesmíru místa, kam nedosáhne žádné koště. Nebo tam není nikdo, kdo by se donutil k práci a sítě těch nebohých členovců vymetl. A právě v jednom takto zaneřáděném koutě naší galaxie, takovém rohu místnosti, se udál i náš příběh.

Lidé se polorozpadlé chatrči Ignáce Pálenky vyhýbali už desítky let. Měli k tomu jistě mnoho důvodů a my jim musíme dát za pravdu, že za celou tu dobu o nic převratného nepřišli. Až doteď. Kdo by kdy tušil, že se tomu starému bláznovi povede nějaké přelomové kouzlo. Něco, co dalece přesahuje rámec pouťových triků s klobouky a králíky.

Událost, jaká se té noci v hlubokém lese stala, by si zcela nepochybně zasloužila daleko větší pozornost. Davy nadšených obdivovatelů, provolávajících průkopnická hesla, a alespoň jednoho kronikáře, který by tento úžasný moment zvěčnil pro příští generace.

Bouda se otřásala v základech a ven se všemi možnými otvory valil hustý dým. A to celé bez publika. Nikdo jiný nebyl u zrodu tak výjimečné věci. Jen stvořitel a stvoření.

***

Následujícího rána vyskočil kouzelník z postele natěšený jako prvňák. Umně vklouznul do papučí a bez otálení si to namířil přímo do malé místnůstky podobné kumbálu. Potřeboval se přesvědčit, jestli se mu to všechno jenom nezdálo. Příliš bujná fantazie může být v tomto ohledu pěkná mrcha. Když pak nádherný sen vystřídá tvrdá realita, člověk by ji nejraději proplesknul. Ignác svou fantazii fackoval velmi často.

Pomalu otevíral dveře, jako kdyby odhaloval nějaký muzejní exponát.

Obrovské hliněné monstrum přivítalo Ignáce naprosto chladně. Mohutná socha stála majestátně na místě, kam ji v noci postavil, a zírala nepřítomně do dálky. Vypadalo to, jako by její pohled prostupoval vším, co jí stálo v cestě, a upínal se k něčemu velmi vzdálenému. Tak vzdálenému, že se to vymyká lidskému chápání.

„Nazdar, Goleme. Vyspinkal ses dorůžova?“ neskrýval jízlivou poznámkou nadšení. Vždyť měl před sebou půltunovou horu, připravenou splnit jakýkoliv rozkaz. Třímal teď v rukou obrovskou moc; nástroj síly a nekonečné poslušnosti. Pomyslel na všechny věci, které by se s ním daly dělat, a pofoukal své fantazii bolístku na tváři.

Obr mlčel a zdálo se, že ho mágův příchod nijak nevyvedl z míry. Nepřekvapilo ho ani, že si před něj přistavil štafle a vyšplhal do úrovně jeho úst. Stejně tak se nedivil malému svitku papíru, který našel úkryt v kouzelníkově skusu, zatímco jeho ruce a nohy byly zaměstnány lezením po žebříku.

Existuje mnoho různých výkladů toho, co je to šém. Pro účel našeho příběhu postačí, když jej přirovnáme k heslu na oživení Golema. O libovolnosti tohoto kódu se Ignác přesvědčil předešlou noc, když plný radosti zasouval do oblého otvoru střídavě útržky toaletního papíru s nápisy „kulajda“ a „smažák“. Na obě jídla dostal stejnou odpověď. Oblaky kouře z nozder a žhavé jiskry v očních důlcích.

Fascinoval ho ten rozdíl mezi živým a neživým. Mezi hromadou hlíny, uplácanou do tvaru člověka, a hliněným člověkem. Hleděl do hlubokých temných očí a nechápal, kde se v nich později vezme ten plamen. Magie dávala odpověď na spoustu otázek, ale někdy ho prostě její vysvětlení neuspokojovala.

Vložil svitek. Seskočil a odtáhl štafle do bezpečné vzdálenosti.

Kouř a jiskry. Fungovalo to.

***

„Sáhni, ale nemačkej.“ 

Obr natáhl mohutnou paži a uchopil dalšího ušáka.

Když si něco umane tak tvrdohlavý a zapálený člověk, jakým Ignác Pálenka bezesporu byl, nedokáže ve své snaze polevit. Tenhle starý blázen by se dokázal přehrabovat v kupce sena tak dlouho, dokud by nenašel plný měšec jehel.

Rozběhl se znovu hlavou proti fiktivní zdi. Možná, že teď by to konečně…mohlo…

„Nemačkej!“

Na zem dopadlo další, nejméně desáté, bezvládné tělíčko. To, co teď leželo na zemi, připomínalo roztomilého chlupáče asi tak jako bramborová kaše připomíná brambory. Ignác odklidil zdechlinu a zalovil v klobouku pro další exemplář. Zoufale se snažil probudit v Golemových prstech jemnou motoriku. Ale jako by mu stále nedocházelo, jak velkou sílu se tu snaží zkrotit.

Znovu zaplály žhavé jiskry a pak se stalo něco neuvěřitelného. Mág zůstal stát v němém úžasu. 

„Podrbej ho za uchem.“

To, co uviděl, ho fascinovalo snad ještě víc než kontrast mezi nehybnou hroudou hlíny a živým tvorem. Tlusté prsty přejížděly po hladké srsti a králík slastně zavíral oči. Dokázal neskutečné. Oba to dokázali. Bylo to něco jiného než jen stvořit sílu. Oni ji spoutali a učinili ovladatelnou.

„Polož ho na zem.“

Golem se předklonil a šetrně postavil králíka na dřevěnou podlahu.

Fantazie se opět dala do díla. Házela před Ignáce spousty návrhů a on jí na oplátku líbal ruce a skládal ódy na její vynalézavost. Měl teď služebníka, který umí ovládat stroje. Byl tu pro to, aby vykonal to, na co si jeho pán netroufal. 

Představivost nadhodila doslova ďábelský plán. Kouzelníkovi to šrotovalo v hlavě.

„Myslíš?“

„A proč ne?“ odvětila fantazie. „Sám toho nejsi schopný. Pamatuješ na minulý týden?“

Ignác se trochu zastyděl. „Já vím, nebyla to čistá práce.“

„Tak se do toho dej, Goleme!“ poručil. „Dneska bych si dal kulajdu.“