Autor: Vít Richter

Následující text může obsahovat stopy dobrodružných schémat, zvláštních novotvarů, prorockých replik jeho hrdinů a také dávku patetických popisů.

Lidé se vydávají na nebezpečné, tajemné, hrůzyplné a až skandálně akční výpravy už odnepaměti. Každý takový jedinec, tak zvaný „dobrodruh“, musí mít nutně nějaký vnitřní motor, pomocí něhož překoná všechny klacky, včetně modřínových větviček, které mu škodolibý osud na dlouhé cestě hodí pod nohy.

Vnitřní motor Indiána Jonáše jezdí na zlaťáky.

Bez mučení a lechtání přiznávám, že náš hrdina je lacinou náhražkou jistého světoznámého lovce pokladů s bičem a kovbojským kloboukem. Když jsem se s ním setkal naposledy, prosil mě, abych nikde nezmiňoval, že Indián ve skutečnosti není jeho křestní jméno, nýbrž přezdívka, stejně tak prý nikdo nesmí vědět, že Jonáš značí křestní jméno, nikoliv příjmení. Zavázal jsem se také pionýrským slibem, že nijak neodhalím ani genezi oné přezdívky.

Stalo se to jednoho horkého letního dne; takového, který doslova vytáhne kluky z postelí a za uši je dovleče ven na zahradu, královnu všech mytických prérií. A právě při hře na rudochy a bandity přišel pihovatý Jonáš k přiléhavému označení. Roli náčelníka Lichého suda ztvárnil naprosto bravurně, a tak se ostatní kluci jednomyslně shodli, že ze všech „hrál úplně nejlepčejc, a proto mu odteďka budou říkat Indián“.

***

Vidina pokladu jej přivedla až před samotný vchod do chrámu. Vydatný díl na úspěchu musíme přičíst i myšlenkám na zlatníky, zlatokopy a vůbec osoby se zlatým srdcem obecně.

Podle pověsti mělo být sídlo už několik staletí opuštěné – bez majitele, nájemníků, domovníka, pokladníka i důvěrníka. Jenže copak může člověk věřit bájím? Kamenná brána se tyčila asi do výšky světového rekordu v mužském skoku o tyči. Prohlížel si zvláštní písmo po její obrubě.

„Rybička, čtvereček, panďulák. A další panďulák, tentokrát ale s velikým kloboukem,“ překládal plynně z neznámého jazyka a přemýšlivě vraštil čelo. „Za něco zatáhnu nebo něco někam zatlačím; všude je to stejný. Kdepak na mě s klikyhákama, kluci zubatý!“

A opravdu, netrvalo dlouho a důkladný průzkum dveří přinesl ovoce. Zhruba ve výšce očí objevil Indián vytesaný otvor, připomínající písmeno Ř. Ze své bohaté sbírky klíčů vybral ten správný a za ohlušujícího rámusu se vplížil dovnitř.

A přivítal ho – tady čtenáři neodpustím nestravitelné klišé – mrtvolný chlad.

Vstoupil do naprosté tmy. Snažil se nahmatat vlhké stěny a dodat si tak trochu jistoty, která spolu se sluneční září zmizela někam hodně daleko. Se slepotou přichází nejen špatná orientace, ale i strach a bezmoc, oba oděni do černého roucha hrůzy. Indián rozsvítil čelovku a vydal se dál; jak jinak než směle, kam jinam než za dobrodružstvím.

„Tak copak jste si na mě přichystali za pastičky?“ zamumlal si pro sebe, přičemž stopa z baterky chaoticky skenovala kámen pod jeho nohama, nad hlavou, i po obou bocích. „Otrávený šipky? Falešný podlahy? Jen se mi ukažte.“

Jonáš byl všemi těmi nástrahami úplně posedlý. Přesto za touhle zálibou nehledejme žádné masochistické sklony, ale prostou vypočítavost. A to doslova; během mnohaleté praxe dospěl k zajímavým algebraickým výsledkům, zejména pak k přímé úměře mezi množstvím pastí a velikostí pokladu. Tady zřejmě hlídají starou bačkoru.

Svištivý zvuk prořízl vzduch a malá šipka se nezvanému návštěvníkovi zabodla přímo do stehna.

„Tak přeci jenom to nebude taková bída,“ zajásal a s ledovým klidem vytáhl střelu z rány. Teď ho hnala dopředu vidina, když ne nové, tak alespoň bazarové, ale zachovalé bačkory. Tu už by za pár zlaťáků prodal.

Pak se hluboce nadechl, vydechl a párkrát se hecířským způsobem udeřil do prsou. V takových situacích se sebevražední blázni chovají jako hrdinové a naopak. A oba přitom vydávají identický jekot, doplněný slovy o nehynoucí slávě. Zkrátka a dobře, Indián se rozběhl se zraněnou nohou sprintem vpřed.

Šípy a kopí vyrážely ze všech stran a Jonáš se jim tím skandálně akčním způsobem vyhýbal. Přeskakoval, podlézal a zase se narovnával v úžasném rytmu.

„Stůj, cizinče!“

Než si náš hrdina uvědomil, kde se nachází a že mu vstoupil do cesty jakýsi stařec, vykonala setrvačnost svou práci a svalila ty dva na jednu hromadu. Leželi na podlaze nádherného sálu, v jehož středu se vyjímal zlatý podstavec na rozlehlém kamenném kvádru. Jonáš vstal, pomohl muži na nohy a oprášil mu šaty. Ten se odvděčil úsměvem plným špičatých zubů.

Místnost osvětlovaly planoucí pochodně a s tmou zmizel i onen mrtvolný chlad.

„Ty seš strážce pokladu, viď? Na mě nemusíš hrát divadýlko, já vím, jak to chodí.“

Fretčí děda nasadil lítostný výraz: „Býval jsem, chlapče, před týdnem mě propustili. Neuhlídal jsem poklad.“