Autorka: Markéta Koryčanová

Lukas seděl na posteli a přemýšlel. Co by teď dělal, kdyby tetu vždycky poslouchal. Nejspíš by se vyvaloval u moře.

Ale poslouchat na slovo někoho, kdo s vámi jedná jako s kusem hadru ... To přeci nejde! Ale chovala by se teta Lucka ke mně tak, kdybych byl jiný? Možná. Nemám ji rád a proklínám den, kdy jsem se s mámou pohádal naposled. Tenkrát mi bylo ještě dvanáct. Řekl jsem jí, že ji nenávidím a že ji už nikdy nechci vidět. A ona pak rozrušená odjela do práce. Po cestě na mně nejspíš myslela, ale nedávala pozor na řízení. Měla bouračku. Tři měsíce ležela v kómatu. Jenže teta se rozhodla pro odpojení, že se prý stejně už neprobere. Ale kdyby počkala ještě chvíli, třeba by se vzbudila! A já bych se jí pak mohl omluvit. Pořád musím myslet na to, že by jistě zůstala živá, kdybych na ni tenkrát nebyl takový. Máma by pořád žila a já měl tetu pořád rád. Ale ona mi stále vyčítá, že jsem jí zabil sestru. Já si stejně myslím, že to nebyla jenom moje chyba. Teta Lucka na tom má taky svůj podíl vinny. Pro odpojení rozhodla ona, ne já.

Přemýšlím, co by bylo, kdybych od tety utekl? Asi by bylo rozumnější, kdybych ještě ty dva roky počkal, než mi bude osmnáct. Ale teď by to bylo mnohem dobrodružnější. A hledala by mě teta vůbec? Možná. Ale mě by to bylo jedno. Hlavně, že bych byl na svobodě. Bože! Cítím se jako vězeň! A možná si za to můžu sám. Mohl bych v noci vylézt oknem. Klíče od domu sice mám, ale takhle je to víc ... dramatické! Jo a pak bych šel na hlavní nádraží. Asi tam bude houf bezdomovců, ale já si tam někde svoje místečko najdu. Ale co pak ... to asi nebude nejlepší nápad. Nebo možná ... Už od malička rád tancuju. Když byla máma naživu, tak jsem dokonce chodil do taneční školy. Jasně. Nocovat budu na nadraží a přes den tancovat. To by mi mělo vydělat nějaké peníze. Na jídlo, na záchod a tak. A co zbyde (doufejme že něco jo) si ušetřím. A až budu mít našetřených dost peněz, odjedu někam pryč. Najdu si tam práci a budu mít zas normální život. A taky si nebudu muset říkat, že jsem zbabělec, co nikdy nic nedokázal. Takže je to jasné. Ty dva tři měsíce ještě vydržím ve škole a pak jdu.

Ale co to plácám. Vždyť já si za všecko můžu sám! Teď se zvednu a půjdu se tetě omluvit. No jako máma by nedopadla, ta má silný kořínek. Ale stejně jdu. - ... No tak až za chvíli, teď se mi nechce vstávat. Teta zatím vychladne a já si přečtu nějaký časopis.